Vlasová revoluce ( 05 – 08/2024)
Jak jsem tady již průběžně psal, v tomto období jsem musel nastoupit do Ústí nad Labem, na místní onkologické oddělení. Den jako jiný, v květnu, dokonce 13 tého, což je mé šťastné číslo. Ale tentokrát to vůbec nepředvídalo nic úžasného, protože jsou zážitky, o které nikdo moc nestojí.
Ranní odběr krve a pak mě odvedli do patra budovy, dokonce jsem si mohl vybrat i pokoj, zvolil jsem variantu být sám. Venku bylo nádherné počasí a já se dobrovolně nechal zavřít na samotku, pamatuju si, jak mi toto proběhlo hlavou. Asi nejsem normální. 😉 Měl jsem tu ležet tři dny a po celou dobu mi měli podávat chemické lektvary. Podle lékařů to bylo to jediné, co mi mělo určitě pomoci v překonání dědy Lebedy.
Kolem poledne si mě předvolal lékař a s velkou slávou mi oznámil, že se rozhodli trochu přibrzdit. Podle jeho slov, si nechtěli hned na začátku vystřílet všechny trumfy a začnou mírnější formou chemoterapie, tzv. mono. Nic mi to samozřejmě neříkalo, jen to znamenalo, že od příště sem na podání budu jezdit jen ambulantně a nebudu zde muset ležet. Byla to pro mě v tom okamžiku positivní zpráva, nikdo nechce dobrovolně ležet v nemocnici, to mi jistě dáte za pravdu. 😉
První dávku jsem dostal den poté. Sestřička s velkou slávou přinesla v průhledné plastové krabici s víkem infůzi, zabalenou v černém obalu. Prý nemá ráda sluneční paprsky, už to mě mělo upozornit, co je to za svinstvo. Po zavěšení na stojan mi chemoška, zlověstné červené barvy, postupně začala kapat. Sledoval jsem, jak pomalu klesá průhlednou hadičkou dolů, až se mi připravenou kanylou v ruce poprvé spojila s mou krví. Nic jsem necítil, tak jsem po chvíli přestal hypnotizovat padající kapky a nechal jsem to osudu.
Asi po hodině chytání lelků a oknem sledování vrtulníků, přistávajících v dáli na budově nemocnice, červený lektvar dokapal. Ještě jsem pak musel vydržet dvě malé kapačky, prý proti nevolnosti, ale ty už byly rychlé. Na noc jsem pro jistotu ještě dostal prášek, opět na nevolnost, ale to bylo vše, co mě zde po medicínské stránce čekalo. Druhý den mě propustili domů. Vyfasoval jsem prášky, instrukce a telefonní číslo na oddělení, kdyby se můj stav nějakým způsobem výrazně zhoršil. K tomu i takzvané razítko, injekci na podporu tvorby krvinek, které jsem si měl další den sám píchnout do stehna. 😉
Vlastně jsem měl pocit, že mi nic není. Čekal jsem, hlavně díky příběhům z doslechu nabo z televize, ihned horší účinky. Druhý den jsem si hrdinsky flákl razítko do stehna, bylo to nic, oproti dřívějšímu měsíčnímu píchání injekcí do břicha. 😉 Prášky na nevolnost asi zabíraly jak měly, takže můj stav zpočátku nebyl tak hrozný. Samozřejmě jsem byl slabý, bez energie, strašně jsem se potil, ale to u mě bylo i po všech předešlých operacích. To se ale mělo pomalu postupně změnit, řekl bych až plíživým způsobem.
Přesto jsem se snažil žít normálně. Zní to divně od někoho, kdo bojuje s rakem a zrovna podstupuje chemošku, to uznávám. Ale já se tomu stále nechtěl poddat a na otázky jak mi je, jsem s nadhledem odpovídal, že žiju. Ranní procházky se psem, sem tam nějaké výšlapy na kopce, zůstávaly pořád v mém životě beze změn, akorát ta rychost se únavou změnila. Asi za necelé tři týdny, přišlo to, co se očekávalo. A i když se to očekávalo, tak doslova fascinovaně jsem si vytrhával plné hrsti vlasů, až jsem měl na hlavě tak řídký porost, že jsem si je musel nechat následně ostříhat.
Teprve v tom okamžiku jsem nabyl pocitu, že se konečně podobám na echtového onkologického pacienta. 😀 😀 😀
