Setkání pod kapkami

Tam, kde se už na nic nehraje.

„Na onkologii se nechodí potkávat známí. Přesto se to stalo. A najednou nebylo jasné, co je horší – jestli samotná chemoterapie, nebo vědomí, že někdo blízký prochází stejnou cestou potichu, bez svědků a bez slov.„

Zrovna mi dokapala první část lektvaru. Vidím, jak poslední kapka s leností vlastní rozčeřila hladinu ampule pod samotnou chemoterapií. Mám to za sebou, blesklo mi hlavou – a pronikavý tón pumpy mi to potvrdil. Rozhlížím se po zbytku ještě sedících spolubojovníků a najednou se potkám s jiným pohledem. Jakoby na mě vyloženě čekal.

Jak ve snu slyším:
„Ahoj, co ty tady děláš? Ty jsi mě nepoznal, viď?“

Rozpačitě se podívám znovu a nejistým hlasem reaguji:
„Ježíš, ahoj… promiň, tebe bych tu nečekal. Sakra, co tady děláš ty?“

Přiznám se, bez mučení – nepoznal jsem ji. Protože když jsi tady, na místě, kde sám nechceš být, nečekáš nikoho známého, natož blízkého. Nenapadne tě to.
A druhá polehčující okolnost byla, že měla na hlavě takzvanou chladicí helmu. Poslouchal jsem v rychlosti její zkrácený příběh a celou dobu mi v hlavě běželo, co bych měl odpovědět. Jestli dávat naději – tu naději, kterou sám nerad poslouchám, protože vím, jak pak zklamání bolí. Nebo tvrdit jedno z těch hesel, jak to bude dobrý.

Sám jsem se pasoval do role zkušeného matadora, co už něco zažil. Vždyť tady už jsem potřetí. Sice sám nevím, jak úspěšné to tentokrát bude, ale vlastně stejně nemám na výběr.
A teď mi v hlavě šrotuje, jak vtipně odpovědět na něco, co má k vtipu strašně daleko. Je tady poprvé. Všechno ji teprve čeká. A já si bohužel umím představit, jaká „slast“ to bude. Jakoby ji člověk chtěl podvědomě chránit – a přitom ví, že to má všechno ve vlastních rukách a tu cestu si musí projít sama.

Hlavou mi probleskly moje vlastní zážitky s novým lektvarem v žilách.
Střídavě mi hořely a mrzly nohy, křeče v hrudníku – které mi evokovaly myšlenky na nastupující infarkt, bolesti všech zubů, krvácení z nosu… a další libůstky. ☠️

Tohle jí přece nemohu vůbec říct. Popadla mě nejistota. Protože sám nesnáším lži a plané naděje.
Nakonec jsem ze sebe vysoukal nejistým hlasem:
„Mrzí mě to. Drž se. Kdybys potřebovala, přijedu a rád si s tebou o tom pokecám.“

Asi si řeknete, že to jsem toho teda nabídl. 🤔
Ale asi i pro mě bylo vždy zadostiučiněním potkat se s někým, kdo tuhle cestu zná osobně – ne zprostředkovaně, ne z doslechu. Protože pak můžeš mluvit otevřeně o všem a druhý ti rozumí, aniž by se bál, že tě zraní nějakou nemístnou poznámkou. Svět nás znalých v tomhle jakoby zhrubnul. A při rozhovorech s „nezasvěcenými“ často dochází k trapnému neporozumění – protože většinou nevědí, co na to říct.

Odjížděl jsem z onkologie s plnou hlavou myšlenek. Zase mi ta mrcha plnou silou připomněla, jakého protivníka máme před sebou, i když se to pořád snažím sám zlehčovat. Je to pro mě jednodušší. Můžu tak nějak dál fungovat.

Protože s humorem nic nezkazíš – ani když je černý.
A proto je sarkasmus moje druhé přirozené já.😎

Blíží se Vánoce. Svátky klidu a míru. A já bych tímhle chtěl poslat hlavně hodně sil nám, kteří nemají to štěstí a musí je prožít jinak. Vím, nejsme na ně moc naladění. Ale ani nechceme vidět v očích blízkých strach a lítost. Poslal bych rád plno sil – sil, které sám moc nemám.
Tak napíšu tohle:

„Pamatujte – i pád na hubu je vlastně cesta vpřed.“ 😎

Tak se opět postavme na nohy. A zkusme si svátky, v rámci možností, užít v kruhu nejbližších.

💖 🎄 Krásné Vánoce. 🎄💖