Jak jsem už psal, tak když jsem ležel na JIPce, měl jsem kromě jiných vymožeností, také hoooodně času na přemýšlení. Říkáš si, kromě toho proč se ti to stalo, taky kolik času ještě máš a jak s ním vlastně teď po novu naložíš. Hodnotíš celý život, co jsi dokázal, kam tě život dostal, jak ses postaral o rodinu a plno dalších skutečností. Co se mi ale v tom okamžiku nejvíc vybavovalo na mysli, bylo to, kde se stalo to, že jsem si nesplnil své sny. Moje sny, ty o kterých sním už od mládí, z dob naivity, kdy člověk ve svých snech neměl ještě žádné zábrany. Stále se něco dělo, něco bylo přednější, peníze, rodina, domov, zahrada a sny si budu plnit až potom. A ejhle, ležím na JIPu a sny?
Tak tady se začala do popředí prodírat myšlenka, někde z pozadí dalekého zapomnění. Jako mlaďas, jsem byl velký čtenář, skoro bych řekl, knihomol. 😀 V jednom období byla pro mě úplně nejvíc, kombinace sci-fi a literatury faktu. Vyrůstal jsem na spisovatelích, jako byl například, ze zahraničí, Erich von Däniken a od nás, Ludvík Souček. Právě tito dva mě přivedli, na různé záhadologické teorie z celého světa. Hlavně oba se nijak nerozporovali a plno skutečností popisovali podobně. Knihy jsem hltal, představoval jsem si místa, které popisovali, podrobně zkoumal ještě černobílé obrázky. Scháněl jsem další a další knihy, jejich repertoár byl opravdu velkolepý. Prostě jsem tím žil a říkával jsem si, že jednou, ta místa určitě navštívím.
Úplně nejvíc mě ale uchvátili Inkové a jejich stavby. Nejznámější je samozřejmě Maccu Pichu v dnešním Peru. Tyto ruiny vystupující z pralesa, vysoko v Andách, tam prostě musím být. Myšlenka byla na světě, tak teď jenom, jí zrealizovat. To dám, co na tom přece může být těžkého? Podotýkám, bylo to v době, kdy z mého těla vyvěralo mnoho hadiček a já vlastně nevěděl, kdy se dostanu domů. Ale už jsem se té myšlenky nehodlal vzdát, pomalu se pak stávala motorem k mému uzdravení.
Jakmile jsem byl doma, učil jsem se vlastně znova chodit. Po kolikáté už? Když jsem chůzi začal pomalu zvládat, zaměřil jsem se na výdrž. Z jednoho km jsem se postupně vypracoval na svých standartních 9 km, které jsem každé ráno chodil s Chárlím. Fajn, to by bylo. Ale potřebuju kopce a s tím byl celkem problém. Né, že bychom tu žádné neměli. Problém byl v tom, že při sebemenší změně výšky, se mi motala hlava. Odborně vertigo, s tím jsem bojoval dost dlouho. Dnes si myslím, že nakonec, jsem se s tím jen nějak naučil žít, než by se přišlo na nějakou příčinu. Pomalu jsem začal šplhat na první okolní kopce, posléze, díky aplikaci Horobraní, se z toho stala skoro posedlost. 😀 Pořídil jsem si hůlky, kvalitní obuv a vcelku opravdu širokém okolí, jsem vyšlápl snad všechno. Samozřejmě, že to nebylo ihned, to co tu teď popisuji, je období jednoho roku po operaci.
Někde kolem Vánoc 2021, jsem nabil dojmu, že bych to opravdu mohl fyzicky zvládnout. Začal jsem prohledávat internet a cestovní kanceláře, které by mě tam dostaly. Zdravotní stav se zdál být čím dál lepší, takže eufórie způsobila to, že v půlce ledna jsem si objednal poznávací zájezd do Peru a Bolívie. Už za 7 měsíců poletím na druhý konec světa. Hurá, tak pokračovat dál v tréninku, jasný cíl už mám na dohled. 😀 😀 😀
