Zapomenutý pacient.
Konečně nastal čas a já musel jet do Motola, na plánovaný odběr vzorků. Můj zdravotní stav bych popsal asi takhle. Už mi nebylo dobře, většinu času jsem spíše polehával, ten covid mi dal taky dost zabrat. Pomalu jsem začal hubnout, začínal jsem prý mít charakteristickou barvu pleti, co mívají onkologičtí pacienti. Velmi rychle jsem byl unavený a už jsem se ani nesnažil to nějak tajit před rodinou. Jaksi to už to nešlo, sice se člověk snažil být silný, ale Pája mě pomalu začal válcovat. Práce šla z velké většiny stranou, stejně jsem na ní neměl moc pomyšlení.
Modrá budova mě přivítala těžkými covidovými opatřeními. Všude roušky a přísná hygienická pravidla. Absolvoval jsem administrativní příjem, pak mi vzali vzorky na covid. A nyní jsem naplno poznal čekání. Vykopnutý na chodbu, mezi ostatní pacienty, unavený. Musel jsem čekat čtyři hodiny na to, až příjdou výsledky. Bylo to velmi výživné, zvláště, když já už v této době, z velké většiny, doma ležel. Postupně si ale, pro nás, chodily sestry a odváděly na lůžkové oddělení. Nakonec jsme tam zůstali pouze tři. Přišel doktor, co nás všechny přijímal a zbývajícím dvěma s velkou slávou řekl, že mají podle výsledků covid. Takže mohou jet zpátky domů, hospitalizace nepřipadala v úvahu. Pak jsem se ozval, co já? Nejdříve se na mě nechápavě díval a pak se zeptal na jméno. Když jsem se opět představil, skoro mi vynadal, že už mám být dávno na oddělení. Bylo vidět, že toho všichni měli dost, totální blázinec ten covid. Nakonec jsem si tam raději došel sám. To bylo poprvé, co na mě zapomněli. 😀
Pobyt měl být krátký. V pátek příjem, druhý den jednoduchý zákrok a další den, v něděli, hurá domů. Zákrok jsem měl, podle doktora, naplánovaný na 12tou hodinu. Přeskočím k tomu času. Když se blížilo poledne, byl jsem samozřejmě nervózní. Sice podle lékaře banalita, ale věř tomu. 😉 Poledne uplynulo a nic. Čas se vlekl a když ani po jedné se nic nedělo, nervozita se stupňovala. Poté jsem to už nevydržel a šel jsem se zeptat do sesterny. Sestry byly celkem překvapené, co vlastně chci. Tak jsem jim zdvořile řekl o plánovaném čase a jestli náhodou, jako včera, na mě opět nezapomněli. „Nebojte se, určitě teprve půjdete, zavoláme tam a dáme vám vědět.“
Vsadil bych se, že jsem měl pravdu. Do 15 minut přiběhli dva zřízenci, popadli mě s lůžkem a po celou cestu na operační sál, držkovali jak choré vrány, jak nestíhají. Po přijetí na sál mi přišlo, že to je stejné, jako když na dvoře střelíš do slepic. Těžký chaos, sestry lítaly a vše nanovo připravovaly. Pak přišli dva mladí lékaři, představili se mi a zeptali se, jestli vím, co mi budou dělat. Odpověděl jsem, že ano. Mají mi přece brát pod CTčkem vzorky pro biopsii. Zjistil jsem ihned, že se pletu, protože, podle nich, mi to mají dělat jen pod sonem. Nehádal jsem se, oni musí přece vědět nejlíp. 😉
Takže tam ležíš, sestry tě navléknou do zelené operační košilky. Doktorka mi sonem našla na břiše místo vpichu, které mi označila, vydezinfikovala a nakonec mi dala injekci na umrtvení. Pak mělo dojít k zákroku. Když se doktorka přibližovala s velkou jehlou na vzorky k místu vpichu, druhý doktor, který jí kontroloval na sonu, zakřičel, ať přestane, protože si není jistý, že to dělají správně. Pak jsem pochopil, že pod sonem, to oba dělají poprvé. To člověku opravdu dodá na síle. 😀 😀 😀 A hádejte, jak to dopadlo. Ano, nakonec se rozhodli, že to budou dělat pod CT. 😉 Takže proces začal nanovo. Umyla se mi původní značení místa a chvíli jsem jezdil v CT, až si našli místo jiné. Znova se označil vpich a všechny procedury k tomu potřebné. Rozdíl byl jen v tom, že doktorka přišla v olověném pancíři, aby nejspíš nebyla ozářená. Napadlo mě, že já tam už takovou dobu jezdím sem a tam a jediná moje ochrana je papírová košilka, zajímavý paradox. Pak to začalo. Vpich jsem necítil, přece jenom umrtvení zabralo. Co však jsem ucítil, bylo ucvaknutí kusu vzorku. Takové pronikavé cvaknutí a já jsem se úplně orosil studeným potem. Doktorka byla spokojená a radostně mi řekla, že už jenom třikrát. V tom okamžiku přiběhla sestra, abych jí podepsal papír, že změnili zákrok pod CT. Orosený jsem formulář podepsal, asi se báli, že to nedám. A pak jsem absovoval zbytek vzorků. No zkrátím to, přežil jsem to, ale zážitek to příjemný nebyl. I když jsem přece chlap a ten něco vydrží. 😀
Po odebrání vzorků bylo vidět, jak se celý sál uklízel, protože další zákroky už nebyly v plánu a všichni odešli. Zřízenci mě odvezli zpět na pokoj a měli pak volno. Podle toho jsem se utvrdil v tom, že na mě opravdu zapomněli podruhé. 😀
Naštěstí do třetice už nenastalo, takže jsem v neděli odjel úspěšně domů .
