Když se život láme.
Ležím po další chemošce a vzpomínky se mi honí hlavou. Jsou dnes trochu zamlžené, zpomalené, ale vyplouvají na povrch. Přece jenom jsou silně „zažraté pod kůží“. Dlouho jsem přemýšlel, jestli vůbec chci jít, až do takových podrobností, ale asi to tak má být. Aby to bylo autentické, jak jsem si to vzal za prvotní cíl. Tak pojďme na to.
Někdo mi řekl, že jak se k rakovině dostane vzduch, tak jakoby se nadechne a jede jinou ligu. Tak nějak tak, jsem se začal citit, po odebrání vzorků. Jestli to byla kombinace této hypotézy nebo i mé hlavy, kde jsem si asi poprvé připustil eventualitu rakoviny, to neumím asi posoudit. Prostě to šlo velmi rychle z kopce a mně velmi rychle, docházel dech. Najednou termín operace se zdál, den o dne, nedostižitelným. Bylo vidět, že i když si to já pořád nepřipouštím, boj začínám prohrávat, na plné čáře. Můj zdravotní stav Pája měnil, jak mávnutí kouzelným proutkem. Energie byla fuč, vše co jsem požil, bylo velmi rychle zvráceno. Čas strávený na lůžku byl větší a větší, až jsem nakonec nedělal už nic jiného. Váha mizela a do zrcadla jsem se raději nedíval, i když krasavec k pohledání, jsem musel být pořád. 😀
Asi po 14 dnech po vzorcích, mi zazvonil mobil. Volala Praha s výsledky. A hádejte, …. samozřejmě.. jako vždy, positivní zprávy. „Na to, že to je to nejhorší, co můžete mít, tak dobrá zpráva je, že TO není tak agresivní.“ No, nejsem klikař?
Tak nějak to stejně už člověk podvědomě tušil, tak asi na TO byl už i připravený. Na co však nebudete nikdy připravený, tak na reakce ostatních a hlavně nejbližších. Asi to bylo pro mě to nejtěžší, vidět ten srdceryvný pláč, vyděšení a beznaděj. Ten výraz v očích vidět nechcete. Paradoxně mi nejvíce sil v tomhle okamžiku sebralo to, že jsem je musel uklidňovat já, místo abych cítil útěchu od nich. Chápu je, bylo to poprvé, kdy dětem (s velkou pravděpodoboností..) umírá otec a matce syn a oni s tím nemůžou udělat vůbec nic. Jen se dívat, jak jim před očima rychle chřadnu a vidí, že pomalu začínám být apatický. Přiznám se, ten jejich pohled, kdy se vždy snažili být naoko v pohodě, tak ten tam vidím dodnes. Při každém novém výsledku, ten strach nezmizí. Se mnou to samozřejmě emočně třískalo také, jen na veřejnosti jsem musel být vždy ten tvrdý chlap a ten nebrečí. 😉 Tak jsme byli vychováváni … dnes už chápu, jaká to je blbost.
Touhle kapitolou bych i rád poděkoval i ostatním, nejenom své rodině. Mé přítelkyni, pravým přátelům, kamarádům a známým, kteři mi byli velkou oporou. Za to jsem jim neskonale vděčný a doufám, že tohle samé, z mé strany, i když by to bylo samozřejmé, nebudou nikdy potřebovat. Ale taky se jim i vlastně dneska omlouvám, za to, že né vždy jsem byl příjemný. Ale pokud denno denně odpovídáte na tu samou otázku, jak se mám, časem vám to leze na mozek. Jak mi asi mohlo být a jak jsem asi mohl diplomaticky odpovídat? A největší averzi jsem si vypěstoval k odpovědi. „To bude dobrý, uvidíš..musí..“ Pro zlehčení, na vysvětlení mého postoje..někde jsem četl jednu moudrost… „Takových, to bude dobrý, jsou plné hřbitovy„
Naštěstí, i když to bylo velmi těsné, naplánovaného termínu operace jsem se dočkal. Jinak bych se vám tu takhle nemohl vykecávat a to by jistě, pro vás, byla obrovská škoda. 😀 😀 😀
