Mexiko (07/23) 14.díl

Cancún – Paris – Praha (15-17.den)

Poslední den v Mexiku, poslední den krásné dovolené. Celé dopoledne jsme využili k tomu, abychom ještě dokoupili poslední suvenýry, přece nepovezeme dolary zpátky domů. Někteří z nás navštívili nedaleký ostrov Isla Mujeres, který byl, v předkolumbovských dobách, zasvěcen mayské bohyni porodu a lékařství. My ostatní jsme vyrazili na prohlídku blíže k centru města. Zde jsme narazili na velké zastřešené tržiště, kde jsem svou potřebu nákupu suvenýrů náležitě ukojil. 😀 😀 😀 Měli zde snad vše a trhovci se mohli strhat, abychom neodešli s prázdnou. Cestou zpátky jsme navštívili i velký obchoďák, kde jsem zjistil, že má ukecávací schopnost snížit cenu je mizerná. Protože totožné magnetky jsem zde koupil ještě levněji, než jsem, s velkou slávou, usmlouval u prodejců na pyramidě. 😉

Poté jsme na hotelu ještě chvíli odpoledne relaxovali u bazénu a čerpali energii z tepla sálajícího slunce. Poslední drinky a něco na zub, čas už utíkal znatelně rychleji. Takže kolem páté odpoledne už čekal náš autobus před hotelem, který nás pak odvezl na místní mezinárodní letiště. Ve dvacet čtyřicet jsme dali Mexiku valem a zamířili směr Evropa, kde nás čekala nejdříve Paříž, poté Praha.

Když jsem si zpětně dal naši cestu do Google maps, vyšlo mi, že jsme autobusem najezdili za těch 14 dní, něco přes 3100 km. Samozřejmě, že jsme nemohli navštívit všechna významná místa, ale ta nejznámější jsme určitě měli za sebou. Co dodat? Nádherné počasí po celou dobu, super průvodkyně, ochotná obsluha na hotelech a vlastně i pohodové obyvatelstvo. Měli jsme možnost poznat velkou část historie, ale i nynější život země. A díky tomu, že jsme se sešli hodně dobrá parta, tak o to víc ta dovolená byla pohodovější.

Cestou už jsem přemýšlel, jaké místo by mělo být další, abych nevypadl z kola. Bohužel mě čeká nejdříve komplikace, která mi to nedá zadarmo, což jsem tak nějak podvědomě tušil už teď.

Přeskočím nudné cestovní zážitky, jako například to, že hned po vzletu letadla z Cancúnu, vedle mě soused doslova ihned začal chrápat. A to tak, že ani sluchátka, s hudbou na plné pecky, nepomáhala. Prostě ideální stav, ale přece si nenechám zkazit dojem z dovolené. Párkrát jsem ho jemným šťouchancem vzbudil, takže se mi alespoň ulevilo. 😀 😀 😀

V Praze jsme přistáli následný den po desáté večer, ze čtyřicítek v Mexiku, do těžké reality místní zimy. A tvrdá realita, pro mě pokračovala dál. Než jsem získal kufr, rozloučil se s ostatními, dostal se ke svému autu na hlídaném parkovišti a následně dojel domů, tak bylo něco po jedné hodině v noci. Unavený a vysílený z cesty jsem tvrdě usnul, naštěstí jsem si stihl nařídit budíky.

Ráno v šest hodin šok, protože jsem netušil, co se děje. Kde vlastně jsem a proč zvoní mobil, mi trvalo pochopit notnou dobu, časový posun v tom hrál určitě velkou roli. Kamarád už mě čekal před vchodem, odvezl mě na odběry krve, které mi mezitím zařídili. Pak naše cesta vedla zpátky do Prahy, ale tentokrát do Motola. Sarkomová ordinace byla jako obvykle narvaná a já vyřízený z cesty. Když jsem se konečně dostal k doktorovi, už jsem skoro opět usínal.

Po veselém uvítání opáleného mexičana, přišla řeč, už né na tak veselé informace. V pátek musím opět přijet na předoperační vyšetření a za týden nástup do nemocnice. Operace byla naplánovaná na čtvrtek, takže jsem měl týden na aklimatizaci a zařízení věcí, které s tím souvisí. JÁJA, jak jsem si TO mezitím pojmenoval, opět vyrostl do větších rozměrů, proto musí ihned ven. Snad to nebude horší jak poprvé, opět mě bude operovat můj chirurg, ten už mě prý zná nejlíp, což mě krapítek uklidnilo. S tím jsem se s doktorem rozloučil a s plnou hlavou jsem odjížděl zpátky domů. Cestou zpátky jsem ocenil, že kamarád mě do Prahy a zpátky odvezl, regulérně jsem totiž spal.

Zdál se mi sen, nebo ne? Jestli ano, tak z krásného snu, jsem se probudil do hodně špatné reality…. 🙁 🙁 🙁