Dnešní stav 3.

Závěr po chemoterapii (září 2024)

Dnes je to přesně týden, kdy jsem se dozvěděl verdikt, na který jsem celou dobu čekal. Po absolvování všech šesti chemoterapií jsem byl na kontrolním CT vyšetření. Týden jsem si počkal, abych si vyslechl, od lékařky na onkologii, zprávu, která určovala mojí další cestu.

Když se vrátím zpátky k chemoterapii, musím říci, že to je další zkušenost, bez které bych se rád obešel. Ale bylo to prý nevyhnutelné a najednou paradoxně to nejlepší, co v mé další léčbě jsem musel podstoupit. Pokud teda pominu fakt, že chirurg mi po první operaci řekl, že mi chemoterapie může pomoci tak maximálně z 20%, tak jsem do toho šel opravdu nadšený, to musíte pochopit.

Jak jsem to snášel? No asi takhle. Jelikož jsem s tím neměl nikdy zkušenost, jedině z doslechu nebo co jsem viděl ve filmech, tak jsem vlastně nevěděl, do čeho jdu. Paradoxně první kapačka červené barvy proběhla bez jakýkoliv větších problémů, následovala únava a slabost, ale to se dalo celkem v pohodě snést. Po třech týdnech se objevilo to, co jsem sice v podvědomí tušil, ale doufal, že se nestane. Ze dne na den jsem si ráno hrábl do vlasů a v dlani mi zůstal chomáč vlasů. Úplně mě to tak fascinovalo, nemohl jsem se z toho vzpamatovat, pořád jsem si zkoušel dalším prohrábnutím přesvědčit, jestli to je pravda. Nakonec jsem si ten zbytek vlasů musel nechat ostříhat, ale i ten zbytek nakonec vypadal také. A to se nebavím o vousech, řasách, obočí a chlupech, kdekoliv člověka napadne. 😉

S každou další várkou rudé chemie v žilách se vlastně stav zhoršoval. K jakémukoliv ochlupení se přídaly nehty na nohou, které mě opustily také skoro všechny. Ještě že bylo léto, že jsem mohl chodit po celou dobu v sandálích, jinou obuv jsem nesnesl. U páté a šesté dávky už mi sami lékaři nabízeli, abych si dávku snížil a prodloužil interval podávání. S hrdostí, nebo z hloupé frajeřiny jaký jsem chlap, jsem to odmítl, chtěl jsem to už mít za sebou. Slzení očí a nakonec permanentní nevolnost jsem už bral jako samozřejmost, tudíš víc mě nemohlo už překvapit.

S jakou úlevou jsem pozoroval, jak mi poslední kapky dokapávají a s nějakým zadostiučením jsem si i oddychl, že to je snad naposledy. Potom jsem si přetrpěl dobu mezi poslední dávkou a kontrolním vyšetřením na CT. Nebudu dělat, že jsem byl v pohodě po psychické stránce, nervózní jsem byl a určitě i někdy dost nepříjemný. Na to zrovna nejsem hrdý, těm kterých se to osobně týkalo, se tímto omlouvám.

Sedím na tvrdé židličce u stolu, nervózní, ale tak nějak už odevzdaný. Pozorně poslouchám, co se mi moje doktorka snaží říct. Hlas má pevný, ale tak nějak i citlivý. Takže bohužel, jeden z rozměrů se zvětšil, sice né o moc, ale i tak. A konečný závěr? Počkáme prý na další CT za tři měsíce a s velkou pravděpodobností, hraničící s jistotou, protože už teď se počítá s dalším růstem, bude následovat další várka chemie. Tentokrát při hospitalizaci, protože budu mít krapítek silnější verzi. No není to skvělé? 🙁 🙁

Jak jsem psal na začátku, dnes už jsem s tím tak nějak srovnaný, ale před týdnem to nebyla zrovna komfortní zpráva. Samotná ta nejistota člověka ubíjí, celý tvůj život se ti smrskne do horizontu pár měsíců. Pořád to samé a ty stále hledáš sílu na to, abys měl důvod jít v léčbě dál. Snad jsem opět někde v hloubi duše něco vyškrábal, takže hurá do toho a půl je hotovo. Další krok je CT na začátku prosince a pak se uvidí, jaké mě čekají vánoční svátky.

Ale všechno zlé, je i pro něco dobré. Takže mám mezitím dost času, abych vás tady pobavil až zahltil, o což jistě všichni moc stojíte. 😀 😀 😀 Budu pokračovat v dalším vyprávění, kam mě mezitím, od poslední operace do této doby, nohy zanesly, navzdory nepříznivému osudu.

….první na Vás čeká Rio, které jsem absolvoval letos z jara 😉