Dnešní stav 4.

Verdikt po CT (prosinec 2024)

Pamatuju si to jako dneska, když jsem přemýšlel, jak vůbec začít psát tenhle blog. Jak moc osobní by to mělo být, jak daleko mám jít se svou kůží na trh. Přece jenom je dosti rozdílné, když s lehkostí popisuji svoje zážitky a pocity na cestách po divech světa a na druhou stranu ukazuji i nejhlubší pocity a bolesti, které mi nemoc dává doslova sežrat. Ano, dělám si z toho srandu, ale někdy to zase taková prdel není. 😉

Aniž byste si to uvědomili, tak dneska Vám už píši šedesátý příspěvek. Takže to asi musíte mít se mnou hodně velkou trpělivost, když Vás to stále baví. 😀 Samozřejmě je to někdy dosti těžké i pro mě, ale co bych pro Vás, oddané čtenáře, neudělal. 😀 Když se na to dneska koukám, tak by stálo za to, pokusit se pokořit i stovku. A zase mám nějaký cíl. 😉

Ale k věci, nemůžu si pořád jen dělat srandu. Dnešní ráno bylo pro mě jedno z těch náročnějších, vstávat se mi vůbec nechtělo. Jakoby mi podvědomí dávalo na vědomí, co nastane. Po čtrnácti dnech jsem se dneska měl dozvědět výsledky z posledního CT, které mělo určit, kterým směrem dál, se bude ubírat můj nejbližší život. Přiznám se bez mučení, byla to krušná doba, protože nervozita se mnou mlátila, i když jsem se snažil to na sobě nedat znát. Vlastně jsem si nemohl nic naplánovat, můj horizont, kam jsem mohl pomyslně viděl, byl maximálně konec roku. A to se dneska mělo změnit.

Cestu autem jsem si musel zpříjemnit poslechem cestovatelského podcastu, doslova jsem potřeboval přerušit v hlavě toky negativních myšlenek a zlých scénářů. Čekárna na onkologii byla narvaná, protože z dvou ordinací fungovala jen jedna. Když jsem, po necelých dvou hodinách čekání, konečně uslyšel své jméno, má nervózita vygradovala na stupeň před vybuchem hlavy. Sestřička mě usadila na lehátko a doktor se mě zeptal, jak se cítím. Myslím, že jsem zablekotal něco ve stylu, že jsem nervózní, ale jinak mi nic není. Na první pohled zdraví ze mě přece muselo přímo prýštit.

Pak přišlo to, co jsem asi tak nějak tušil. Bohužel, můj vetřelec, láskyplně pojmenovaný děda Lebeda, roste dál. Sice to není tak úplně strašný, jak by mohlo být, ale už s tím opět musíme něco dělat. A řešení podle doktora? Prý, kdyby se mě chlapi v hospodě u piva ptali, tak mám odpovědět, že tu do mě napumpují další chemický lektvar. A protože to bude extra silné, budou mi to raději dávkovat po dobu několika dní. Takže mám už objednaný pobyt, s plnou penzí a drinky přímo do žil, na začátku roku. No není to úžasné? 😉

Už vím co mě čeká, najednou je nervozita pryč a na řadu přišla opět apatie. Rezignovaně si uvědomuji krutou realitu, že pravděpodobně tak do začátku května, mám o zábavu postaráno. A to takovou, při které mi jistě moc do smíchu nebude. Snad pochopíte, že pro mě vánoční svátky najednou ztratily kouzlo, i když jsem tušil, že se tohle může stát. Jen doufám, že se to změní, ještě mám týden na to, racionálně si to v hlavě srovnat. Opět se sebrat ze dna, vstřebat novou situaci, nabrat sílu a odhodlání a …..jít dál.

Tímto Vám všem přeji šťastné a pohodové Vánoce, hlavně přeji to mega nejdůležitější přání a to je ZDRAVÍ …Věřte mi, protože vše ostatní si můžete koupit, něco o tom vím. 😉

A kdo by si chtěl se mnou připít, třeba jen na to pouhé ZDRAVÍ, mrkněte se do fcb událostí na 26.12. a můžeme se, jako každoročně, sejít na Zámeckém vrchu. 😉