Chemoterapie 1. (05 – 08/2024)
Kde jsem to skončil minule? Jo už vím, že jsem se konečně podobal na onkologického pacienta. To je pravda a s příbývajícímí dávkami rudého lektvaru, jsem se i tak začal cítit. To, že mi pokaždé proud sprchy smýval poslední zbytky vlasů až jsem měl najednou bosou hlavu, už jsem bral s humorem. Vlastně vypadalo úplně vše a všude, děvčata by jistě na určitých místech ocenila, takovouhle důkladnou depilaci. Vousy, řasy a obočí už taková sranda nebyla, protože mě to změnilo tak k nepoznání, že mě nepoznali známí, ale o co hůř, ani vlastní notebook. 😀
Ambulantní podávání dávky bylo samozřejmě pro mě komfortnější, pokud to budu brát z pohledu časové náročnosti. Sice to znamenalo brzy ráno vstávat, odjet do Ústí do nemocnice a být na sedmou hodinu na krevní odběry. Poté odjet na onkologii v jiné části města a zde čekat asi do jedenácti na výsledky, jestli mi lékaři schválí podání další dávky. Naštěstí výsledky krve byly vždy v pořádku a já jsem se dávky dočkal. Teď to vyznívá tak, jakobych byl nějaký závislák, ale opak byl pravdou. Už jen to prostředí dokreslené stále plnou čekárnou stejně čekajících pacientů, mi nikdy moc energie do žil nevlilo.
Každé tři týdny jsem nakonec skončil v obrovské místnosti, kde podávali různé lektvary doslova pod tlakem. Střídaly se zde oranžová a šedá lehátka na obou stranách, v kontrastu červené podlahy a čtyř velkých televizí, visících ze stropu. V polosedu jsem tu vždy strávil přes dvě hodiny a střídavě sledoval ostatní pacienty, sestřičky běhající mezi námi, nebo plnohodnotný program v telce. Na podání chemoterapie jsem si postupně navykl, jen při každé další dávce už jsem se instinktivně oklepal, jen co mi začala proudit do žíly.
Musel to být hnus, omlouvám se za ten výraz, ale i když jsem nemohl vědět, jak ten lektvar chutná, cítil jsem ho doslova všude, jakoby mnou prostupoval všemi póry. Kovová pachuť v puse mi devastovala jakékoliv vychutnání si jídla, kávu jsem vyloučil ihned, ta se nedala pít. Nejhorší byl čich, který najednou nedával jakékoliv intenzivní vůně, nemohl jsem se sám navonět, abych přebil lektvar v potu. Tohle byly vlastně prkotiny, ale postupně se k tomu přidala slabost s únavou a permanentní divný pocit, asi jeden ze stupňů nevolnosti. Trochu jsem překvapil lékaře tím, že mi postupně zčernaly a nakonec i upadaly všechny nehty na nohou. Spíš jsem si je utrhal, ale to zní divně, i na mě. 😀 Musel jsem chodit v sandálech, nic jiného jsem nesnesl, naštěstí to bylo v létě. V zimě bych asi byl za exota. 😀
Z počátku jsem se oklepal po dávce po týdnu, kdy jsem pak mohl jakžtakž fungovat. Ale poslední dvě dávky už byly náročnější, protože tyhle stavy se stupňovaly. Sami doktoři mi navrhovali zmírnění dávek, nebo prodloužení intervalu podávání, ale já jsem nechtěl, už jsem to chtěl mít za sebou. Poslední dávku jsem měl na konci prázdnin a vlastně jsem měl radost, když mi dokapala poslední kapka. Odcházel jsem s pocitem, že tu jsem snad naposledy.
Měl jsem čtrnáct dní na to, se z toho vzpamatovat, pak mělo následovat CT a týden poté výsledky. Takže v reálu to byly tři týdny permanentního stresu, ač jsem měl mít radost z toho, že to mám za sebou.
Tak ještě že jsem mohl házet prasátka vyleštěnou lebkou. 😉 😀 😉
