Arequipa (5.den)
Ten den jsme už do večera měli volno, jak jsem psal relax u bazénu v hotelu, někteří ještě zaběhli na čumendu do města. My „ostřílení cestovatelé“ jsme ten čas využili k navázání dobrých vztahů s ostatními. V tom nám všem pomohly hlavně domácí zásoby, ukryté v našich zavazadlech. Škála lahví, např. domácí slivovice a jiné poklady, dokázaly velmi rychle rozbourat ledy. K tomu jsme přikusovali domácí klobásky, ale i takový lovecký salám nám přišel velmi k chuti. 😀 😀 😀 Hele, čechy nezapřeš, ještě že nikdo nevytáhl paštiky 😀 😀 😀
Večerka byla brzo, přece jenom byl naplánován odjezd v jednu v noci. Čekal nás jeden z prvních delších transferů autobusem do Arequipy. Po našem seznamovacím dýchánku jsme usnuli velmi rychle, naštěstí jsme měli všichni nastaveno mraky budíků. Zde prý autobus nečeká na nikoho, natož na nějaké gringa z druhého konce světa. 😀 Po půlnoci jsme všichni už čekali venku před hotelem, autobus měl asi jen hodinové zpoždění, což tu je velký úspěch, jak nám Robert vysvětlil. Nasedli jsme a vydali se do noci za dalším cílem.
Arequipa je druhé největší město v Peru a středisko departementu Arequipa, sídlo Ústavního soudu a „hlavní město justice“ Peru, známá také jako „Bílé město“. Leží na jihu země na úbočí And a sopky Misti v nadmořské výšce okolo 2 300 m n.m. Městem protéká řeka Chili. Tohle všechno z hlavy nevím, paměť mi taky už tak neslouží, ale naštěstí máme bratra Googla a Wikipédii. 😀 Podle fotek jsme jeli skoro 12 hodin, naštěstí autobus byl pohodlný. Cestou jsme postupně, po místní magistrále, vystoupali přes 1 800 n.m. Míjeli jsme různé osady v horách, všude to bylo většinou stejné, jak jsem již popisoval. Cesty byly obklopeny různými prodejci, kteří prodávali snad vše, co vás napadne, ale hlavně plody své píle. Jak jsme se dozvěděli, tak místní obyvatelé jsou zaměstnáni jen asi z 30 procent na smlouvu a důchody pobírají maximálně tak 10 procent z nich. To byli ti, co jsou zaměstnáni u velkých nadnárodních společností, nebo ve službách státu. Jinak byli odkázáni, na stará kolena, na rodinu, proto jsi všude viděl prodejce jakéhokoliv věku, od dětí, co sotva chodí, až po vyloženě starce.
V poledne jsme vystoupili v Arequipě. Čekal nás ještě krátký přesun do našeho hotelu, v blízkosti centra. Druhý přívlasek byl „město věčného jara“, což bylo dost příznačné, bylo to, jakobychom se ocitli najednou v jiném světě. Všude zeleň, plno květů v kontrastu bílých starých staveb. Jsou postaveny ze světlého vulkanického kamene sillar, který dal městu jeho hlavní přezdívku „Bílé město“. Ubytovali jsme se v luxusním hotelu, uprostřed nás osvěžovaly různé fontánky, všudě kvetoucí keře a neskutečná čistota. Tady bych si to dokázal představit i na delší pobyt, ale zase jsme v noci odjížděli. Hold, když se jednou dáš na marathón, tak hold v něm pokračuješ dál. 😀 Tak hurá, protáhneme si nohy po dlouhé cestě.
Procházeli jsme se historickými uličkami, kde na každém rohu byla nějaká pamětihodnost, až jsme se ocitli na čtvercovém náměstí Plaza de Armas. Celé bylo obklopené bílými budovami, v centru velký park s velkou fontánou. Celé to tu žilo, plno lidí, hudba, tanec, obchody s překřikujícími prodejci. Místní a turisté tu spolu kooexistovali, jakoby se samozřejmostí vlastní. Strach a tady? Vůbec. Našli jsme si restauraci, dali místní specialitky a na závěr nám Robert doporučil místní zmrzlinu. Snad nebudeme mít pak poblémy, s tou vodou je tu velký problém. Riskli jsme to nakonec všichni, jsme hold hrdinové, nebo blázni? 😀
Nad městem na nás dohlížela z patra El Misti. Majestátní sopka se svými 5822 m a skoro po celý rok se zasněženým vrcholem, nám ukazovala, jak jsme nicotní. Naštěstí poslední erupce byly roku 1870, tak jsme si přišli celkem v bezpečí. To by byla sakra smůla, abychom to odnesli zrovna teď my. 😀
V plánu bylo i navštívit obchod s výrobky z místní vlny. Dozvěděli jsme se, že né vše, co tu vidíme jsou jen lamy, ať krátko či dlouhosrsté. Ale i alpaky a nevzácnější vikuně, které jsou volně žijící a chráněné. Na jejich srst jsou vydávána povolení na odchyt, jednou za dva roky. Taky cena tomu odpovídá, menší svetřík, po přepočtu, vyšel jako celá dovolená. 😀
Velmi rychle se stmívalo, tak jsme zažili i osvětlenou atmosféru, začínající noční život. Po cestě k hotelu jsme objevili kostel s probíhající mší, monumentální výzdobou a hlavně akustikou, která vás úplně pohltí. Poté jsme už opravdu museli zase na kutě, cesta nepočká a čas letí. Zítra budeme pozorovat kondory. Něco jako naše káně. 😀 😀 😀
Potřeboval bych stroj času, abych se mohl vrátit a jistá místa si užít ještě jednou 😉 v klidu, né v letu 😀
