Jordánsko (11/24) 1.díl

🍺 Přistání, poušť… a sucho na baru! (1.den)

„Pivo v letadle teklo proudem, přistával jsem v Jordánsku s příjemným vrávoráním. Jenže pak přišla ledová sprcha: zákaz alkoholu. Žádná výjimka. Ani kapka. Takový kulturní šok jsem nečekal.“

Poslední den v říjnu a já opět seděl v letištní hale. A aby to nebylo jiné, měl jsem za sebou hodně brzké vstávání – v čase, kdy normální lidé mají ještě půlnoc. Rychlá jízda temnou nocí do Prahy proběhla v pořádku, tentokrát jsem ale využil služeb parkování přímo v areálu letiště. Měl jsem zase o jednu starost méně, když jsem se nemusel na někoho spoléhat s dopravou ze záchytných parkovišť.

Seděl jsem a pozoroval ostatní lidi, kteří v pět ráno neměli nic jiného na práci než pobíhat po terminálu a sledovat odletové tabule – stejně jako já. Odlet byl naplánovaný před půl osmou, tudíž času na ostatní procedury, jako je odbavení kufrů a osobní lustrační procedury za bezpečnostním rámem, bylo dost. Uvědomoval jsem si, že s každým dalším letem nabývám na drzosti a beru to vše už jako rutinu. Určitě to bylo i tím, čím jsem si procházel, protože díky tomu jsem měl pocit, že mi dochází čas a tohle mě přece nemohlo rozházet. 😉

Chtěl bych vám odvyprávět nějakou vtipnou historku, která následovala, ale …nic se nestalo. Takže před sedmou hodinou mě letištní autobus vysadil uprostřed letiště, kde jsem se nalodil na palubu malého bílého letadla s výsostnými znaky Rakušanů. Jelikož na ně je spoleh, vzlétli jsme na čas a já po chvíli mohl nad bílými mraky sledovat svítání. Tenhle dechberoucí pohled na zlatavé paprsky slunce prodírající se nad oblaka nikdy nezevšední. Poté malá rychlá svačinka a než jsem se nadál, už jsme přistáli ve Vídni.

Zde jsem čekal na další let dvě a půl hodiny, které jsem využil k prohlídce letiště, protože na tomto letišti jsem byl poprvé. Odlet do Ammánu byl v jedenáct hodin, opět se stejnou společností, jen vzdušný koráb byl už o něco větší. Let už byl o poznání zajímavější, než předchozí – nejenom tím, že trval už něco kolem čtyř hodin, ale i vydatnějším jídlem. Jen jeden ze stevardů, když zjistil že jsem Čech, si mě oblíbil natolik, že jsem pojal podezření, že mě chce utopit. Než jsem stačil vypít plechovku piva, přinesl druhou a abych to zkrátil – byl jsem vlastně rád, že přistáváme a já nevypadl z letadla namol. 😉 Asi věděl v tu chvíli víc, než já vůbec tušil.

Jordánsko pocítilo můj první vrávoravý krok kolem půl páté večer místního času, což představovalo o dvě hodiny více než u nás. Mezinárodní letiště Queen Alia (QAIA) v Ammánu mě překvapilo velikostí, moderním vzezřením a neskutečnou čistotou. Po krátkém nezbytném pasovém odbavení jsme se potkali s našimi průvodci a zbytkem skupiny. Bylo nás pouze deset – na minibus čekající před letištní halou, tak akorát.

Pak nás čekala tříhodinová cesta, po silnici, v průvodci označovaná jako „pouštní dálnice“. Nevím, co to mělo s dálnicí společného, ale pouští jsme opravdu jeli. 😀 Po chvíli se začalo stmívat a nám se naskytl pohled v dáli zapadající slunce za písčitý obzor. Měli jsme namířeno do Petry, města pojmenovaného podle legendárního skalního města ležícího nedaleko. Jediná zastávka na toaletu byla asi v půlce cesty, v restauraci se suvenýry. Zde jsme měli možnost poprvé poznat, že i v této zemi jsou, místními prodejci suvenýrů, turisté přímo masakrováni. Museli jsem svá naspořená eura bránit doslova tělem. 😀 😀 😀

Do Petry jsme dorazili v osm večer, již za plnohodnotné tmy. Po chvilce jízdy ulicemi města nás řidič minibusu dovezl do areálu Petra Castle Hotelu. Následovalo rychlé ubytování, po kterém jsme měli připravenou večeři na uvítanou. Ochotní číšníci nám přinesli bohatou hostinu složenou z místních ingrediencí, lahodící oku. Pak přišlo největší překvapení celého zájezdu.