Popření ?

Jako fakt ? Game over ?

Né, to prostě nemůže být pravda, taky proč by měla? Vždyť jsem po celý dosavadní život skoro nikdy nemarodil, s ničím se neléčím. Fajn, trocha nadváhy by se našla, ale to už x-let řeším i s výživovou poradkyní a dost jsem i zhubl. Návyky zůstaly a člověk jí vlastně celkem zdravě. Nekouřím a nepiju. No dobře, sem tam si člověk něco dá, ale na alkoholika se teda necítím. 😉 Denně ujdu se svým psem minimálně 10 až 15 km, takže pohyb mám taky. Tak mi někdo řekněte, proč já???

Budu silný, zatím to nikomu neřeknu, stejně ještě nic nevím jistě a určitě to bude nějaký omyl.Tak takhle se můj mozek snažil nějak vyrovnat se situací, kterou ještě neměl možnost řešit. Pamatuju si velmi dobře, jak se člověk chytal každého stébla, které mu dávalo, i když třeba minimální, šanci, že to bude vše jinak.

U své doktorky jsem získal maximální péči, okamžitě odběry a ujištění, že to nemusí být tak, jak jsem už v hlavě měl vypálené. Dobře, může to být cysta, případně zánětlivé ložisko, ale stejně, znáte to, strach má velké oči. Pořád jsem se snažil na to nemyslet ,ale podvědomí je nejspíš pěkná mrcha, od té doby, jakoby na to člověk narážel všude.

Vyšetření u specialisty, následné čekání na výsledky z prvního CT bylo pro mě nekonečné. Trochu positivní energie do žil mi vlil telefonát od mé doktorky. V něm mně radostným hlasem oznamovala, že v krvi nemám žádné rakovinové markry, jen zvýšené zánětlivé. Hurá… Sice jsem do té doby o žádných markrech neslyšel, ale naděje, že to není nádor, byla silnější. Ano naděje, na tu jsem se upínal víc a víc. Pak přišly výsledky z CT a naděje byla, víte kde. Doktor mi zařídil ihned konzultaci v Praze, v sarkomové poradně, kterou mají v nemocnici Motol. Tam už určitě budou vědět, co se mnou dělat.

Cesta do neznáma.. do Prahy sice jezdím často, ale tentokrát to bylo jiné. V Motole jsem nikdy nebyl, přišlo mi to, jako bych tam nepatřil. Sakra nic mi není, tak co tady dělám. Všude vidím nemocné lidi a bílé pláště. Plné čekárny a čekat. Co jsem poznal hned od začátku, tak určitě to, že naše zdravotnictví je jen o čekání. Můžete mít hodně známých, čímž plno věcí urychlíte, ale čekat budete určitě, na to jsem rezignoval velmi rychle.

Po asi dvou hodinách strávených na tvrdé lavici v čekárně, jsem konečně zaslechl své jméno. Vstoupil jsem do ordinace v doprovodu sestřičky. Zde se na mě u stolu, pokrytý lékařskými zprávami a s počítačem, usmívala mladá sympatická doktorka. Na první pohled jsem si pomyslel, že zrovna dokončila studium. Posadil jsem se, doktorka vzala do ruky zprávy a jako dnes to slyším, jak mi říká:

„Bohužel máte nádor, počítejte s pěti lety života.“