Tiahuanaco a Puno (10.den)
Po probuzení a vydatné hotelové snídani, už zase sedíme namačkáni v naší dodávce. Čeká nás asi dvouhodinový přesun. To je celkem pohodový čas, na to jaké tu máme obvyklé cesty. Vyrážíme, pomalu stoupáme z údolí La Pazu nahoru, strmými postranímy uličkami, které byly z obou stran plné trhovců. Provoz nebyl zrovna úplně hustý, ale i tak míjet se v úzkých serpentínách, byl někdy oříšek. Nakonec jsme vystoupali na náhorní plošinu, nostalgicky jsme se podívali zpátky na probouzející se město v oblacích a zamířili zpátky směrem k hranicím Peru. Cesta rychle utíkala, takže na místo jsme dorazili v slibovaném čase.
Tiwanaku či Tiahuanaco je archelogická lokalita a jedna z nejvýznamnějších historických památek Bolívie, bývalé město v Andách. K jezeru Titicaca už to je jen 20 km a historicky s ním má i velkou spojitost. Podle většiny verzí andských legend je Tiwanaku (Tiahuanaco) označováno jako místo, kde se velký Viracocha po velké potopě opět zjevil a stvořil život. Zde byl předkům Inků svěřen zlatý prut, pomocí kterého založili svou civilizaci v Andách. Archelogové se nemůžou shodnout, kdy vlastně toto město vzniklo, nejodvážnější typy jsou až 15 000 let př.n.l , s tím že největšího rozkvětu mělo asi 800 n.l. Kolaps říše Tiahuanaco začal kolem roku 950 v důsledku následných klimatických změn. Trpěli extrémním suchem a mnoho lidí zemřelo, což vedlo k opuštění města kolem roku 1000 n. l. Později Inkové osídlili břehy právě jezera Titicaca. Od 16. století bylo toto opuštěné město systematicky likvidováno a rozkrádáno, kamenné bloky byly používány jako další stavební materiál až do začátku 20.století. Ve snaze zachránit co zbylo, většina soch byla odvezena do muzeí v La Pazu a tady byly ponechány jen tři. Místo je od roku 2000 zapsáno v seznamu světového kulturního dědictví Unesco.
Při příjezdu do areálu jsem měl pocit, že vystupujeme na nějakém starém nádraží. Soubor starých nízkých cihlovách budov a koleje vedoucí někam za horizont. Kousek odtud byla brána se vstupem na archelogické nalezistě a místní nově postavené muzeum. Čekal nás tu místní průvodce, bez něj by nás na naleziště nepustili, protože prý má novinky, z probíhajících vykopávek. Robert sice tvrdil, že sem už jezdí 15 let a nic se tu nezměnilo, ale co se dá dělat, kázeň musí být i tady. 😀
Abych pravdu řekl, ono toho tady moc nezůstalo, celé naleziště se nyní skládá z polopodzemního chrámu, chrámu Kalasasaya, pyramidy Akapana a Puma punku (brána Pumy, která ale leží o kus dál, mimo toto místo, kam jsme nešli). Postupně jsme procházeli vyznačenými cestičkami celým areálem, tu jsme se zastavili, abychom si poslechli výklad průvodce, který nám vždy poupravil i Robert, případně něco dodal. Celé okolí bylo vysušené, suché traviny, hnědá zemina a všude písek, nikde nic zeleného. To v kontrastu s čistou modrou oblohou vytvořilo podivuhodnou scenérii, lahodící oku, z níž vystupovaly záhadné stavby.
Nejdříve jsme vystoupali na zbytky třístupňové pyramidy Akapany, z níž jsme si mohli prohlédnout celý areál z výšky 18 ti metrů. Připomíná spíš enormní kopec hlíny, který má z boku odkrytých pár pater. Nedaleko ní se nacházel polozapuštěný chrám Templete Semisubterráneo, obdélníková plocha v zemi, se dvěmi stélami uprostřed. Celý je ohraničen stěnami, v níž jsou vytesány hlavy s vykulenými očima. Prý znázornění zde popravených zajatců, jedna měla i dokonce představovat mimozemšťana.
Nad tímto chrámem se rozpínal půdorys dalšího chrámu a to chrám Kalasasaya. Zdi z červených pískovcových megalitů dokazovaly zručnost dávných stavitelů. Kameny na sebe navazovaly s tak dokonalou přesností, že nebylo potřeba spojovací materiál. Zdi ohraničovaly celý areál, jehož rohy byly orientovány na světové strany. V chrámu byly dvě sochy a hlavně slavná Sluneční brána, což je 3 m vysoký a 4 m široký monolit z andezitu o hmotnosti 10 tun, na kterém je vyobrazen velký Viracocha. Což je Inský bůh-stvořitel, který stvořil svět, slunce i všechny ostatní bohy, lidi i zvířata, o další chod světa se ovšem pak již příliš nestaral.
Na konec prohlídky jsme navštívili muzeum, kde jsme si prohlédli zachovalé artefakty této dávné civilizace. Vázy, nádoby, nástroje nebo sošky a také dochovanou mumii. V areálu se nesmí fotit, ale i tak se mi podařilo zachytit největší místní monolyt, ukrytý zde v prostorách muzea. 😀
Když jsme se dost nasytili prohlídkou, nasedli jsme opět do čekající dodávky a zamířili krajinou na hranici. Tentokrát už byl tento proces bez problémů. Na hranicích jsme vystoupili, s kufry jsme došli k místním úředníkům. Ti nám s úsměvem dali razítko do pasu a poslali pěšky přes most do náruče jiných úředníků, tentokrát už v Peru. I zde to proběhlo celkem hladce, takže po pár dnech skončil náš bolívijský výsadek a jsme opět zpátky v Peruánské republice.
Z hranic jsme jeli opět do, pro nás už známého, města Puno, ubytovali jsme ve stejném hotelu. Tentokrát jsme si mohli město prohlédnout více, brouzdali jsme se uličkami a nakonec jsme zašli do místní hospůdky Tulipan’s na večeři. Tentokrát má volba padla na špízy z alpaky se zeleninkou a spláchl jsem to Cusqueňou. Teda těch bylo víc. 😀 Výborná volba…
Zítra nás čeká skoro celodenní přesun do Cusca, sice luxusním autobusem, ale bude to určitě velká krása. Odtud ještě kus do vesničky Ollantaytambo, kde se ubytujeme. Musím to vydržet, protože pak už přijde to, proč jsem vlastně tady a to Machu Picchu…
