Džajpur: růžové město? Ne vždy. (3.den)
„Krávy, déšť, troubení a brzdy – klasická indická symfonie, která se hraje bez přestávky.
Den, který začal na mokré silnici kdesi mezi Dillí a Rádžasthánem, skončil pod hvězdami nad Džajpurem – městem, které si na růžovo nehraje. Ono takové prostě je.“
Sedím v autobuse v předposlední řadě a pozoruji okolí silnice, místní dálnice. Už jenom to, že jedeme vlevo, je něco jiného, než na co jsem zvyklý. Protože dost vydatně prší, není toho přes kapky a stékající proudy vody na skle moc vidět. Řidič se s tím moc nemaže a za neustálého troubení při míjení jiného účastníka provozu se s námi řítí směrem na město Džajpur.
I tak ta monotónnost cesty unavuje a já klimbám, opřený o okno, se záclonkou srolovanou pod hlavou. Najednou troubení nabírá na intenzitě a autobus začíná razantně brzdit. Moje tělo však díky fyzikálním zákonům pokračuje v jízdě dál vpřed. Teprve sedačka přede mnou můj let zastavuje. Rychlé probuzení a já se zmateně rozhlížím po autobuse – stejně jako ostatní cestující. Díváme se v šoku nechápavě po sobě, protože autobus jede dál, jako by se nic nestalo.
„Krávy nám skočily do cesty, to je tady normální, nic se nestalo,“ ozývá se z předku autobusu náš průvodce.
Tak nějak jsme byli vhozeni do místní reality.
Ten den jsme měli před sebou dlouhý přejezd do bývalého hlavního města království, dnešního indického státu Rádžasthánu. Džajpur (Jaipur), nazývané „Růžové město,“ se nacházelo asi šest hodin jízdy od Dillí, ale s přestávkou na oběd to trvalo o krapet déle. Postupně přestalo pršet a výhled na okolí byl už lepší. Zvěře na silnici nikterak neubývalo. Ale už mi to nepřišlo tak exotické – ani další brzdění mě nepřekvapilo. Na jedné zastávce na WC jsme si mohli u místních koupit krmení pro tyto rušiče provozu. Krávy a opice tu spolu koexistovaly úplně v klidu, nehledě na okolní provoz.
Jeli jsme dál a postupně krajina zeleně přecházela do vesnic a malých měst. Dlouhé ulice byly lemované dílnami, kde se zpracovával místní červený pískovec na stavební účely. Napadlo mě, jak se s tím mohou všichni uživit, když dělají to samé. Ale podle průvodce Indie prožívá nebývalý stavební boom. Tyto dílny střídaly další, tentokrát s vystavenými bílými sochami zvířat nebo výjevů mýtických postav. Čím blíže jsme byli k cíli, tím víc jsme míjeli velká tržiště plná lidí a zboží. Zároveň narůstala koncentrace odpadků podél silnice. Bylo vidět, že si s tím nikdo nedělá starosti – co komu upadlo, tam to zůstalo.
V odpoledních hodinách jsme začali sjíždět do údolí. Poprvé jsme spatřili v provozu slony řízené mahuty. Umělé jezero Man Sagár se před námi objevilo jako zjevení – hlavně díky paláci vystupujícímu uprostřed vody. Džal Mahál, doslova Vodní palác, má ve skutečnosti pět poschodí a sloužil jako rekreační resort maharádži. Lovil zde hlavně ptáky a pořádal různé slavnosti. Dnešní hladina jezera se mění podle přívalu vody z dešťových přeháněk, a tak se nad hladinou nyní tyčí pouze dvě horní patra.
Džajpur nás odpoledne přivítal silným provozem a první naše kroky vedly do staré části města. Navštívili jsme džajpurskou observatoř Džantar Mantar. Observatoř se skládá ze čtrnácti hlavních geometrických zařízení pro měření času, předpovídání zatmění, sledování polohy hvězd při oběhu Země kolem Slunce, určování nebeských výšek a spoustu dalších – pro mě zcela neznámých – funkcí. Procházka s výkladem se dala sotva snést, protože slunce pálilo a stín byl vzácnost. Mezi rozsáhlou sbírkou astronomických přístrojů, z nichž některé měly velikost patrového domu, jsme se doslova ploužili a výklad sotva vnímali.
I zde jsme měli ihned své obdivovatele – místní, dychtící po fotce s námi, i neodbytné prodejce všelijakých cetek. Vychlazené lahve vody přišly velmi vhod. Vypotili jsme stejné množství, jaké jsme vypili, ale naštěstí jsme měli dostatečný příděl v našem autobuse.
V podobném duchu se nesl i zbytek dne. Nedaleký Městský palác Džajpuru, bývalé sídlo vládců království, je nadále sídlem džajpurské královské rodiny – s armádou pětiset služebníků. Součástí komplexu je také muzeum Maharaja Sawai Man Singha II., které jsme si mohli celé projít. Samozřejmě jsme nemohli vidět všechno, ne všude jsme měli povolený přístup. Ale do několika budov a nádvoří jsme vpuštěni byli a mohli tak obdivovat místní architekturu.
Nejvíce mě zaujal Sarvato Bhadra – čtvercová otevřená, nízká jednopatrová zdobená budova uprostřed nádvoří, zářící červenou barvou, s mramorovou podlahou a skleněnými lustry. Skoro jsem byl přesvědčený, že pochází z našich končin. Palácová stráž v bílých uniformách s červenými turbany bedlivě sledovala každý náš krok. Právě zde se konala soudní jednání s úředníky nebo šlechtou království a korunovační rituály mahárádžů Džajpuru.
Ve dvou rozích mě naprosto ohromily dvě obrovské nádoby ze sterlingového stříbra o výšce 1,6 metru – každá s objemem 4000 litrů a hmotností 340 kilogramů. Prý byly vyrobeny z 14 000 roztavených stříbrných mincí bez pájení a leskly se jak psí kulky. 😄
Nemohu úplně popsat slovy, jak na mě celý ten objekt zapůsobil. Krása střídala nádheru – a ta byla v naprostém kontrastu s tím, co na nás čekalo venku za branami komplexu. Čas se posunul k večerním hodnotám a my se přesunuli do hotelu v centru města. Večer jsme trochu popili na střešní restauraci, z níž jsme měli město, zahalené do nočního roucha, jako na dlani.
Dnes to bylo úmorné, jak na cestě autobusem, tak na žhoucím slunci. Ale viděl jsem další kus Indie – a proto jsem tady.
Zítra pokračujeme, protože poznání není nikdy dost. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
