Některé otázky se nevyslovují.
Ne proto, že bys je neznal – ale protože se bojíš, co by udělaly, kdyby zazněly nahlas.
Tohle je tichý rozhovor. Možná s mojí vlastní duší.
A možná jen se sebou samým, když už nezbyl nikdo, komu to dát.
Otázky, které se objevují v noci. Mezi kapkami na okně a mlčením těla.
Tady nejsou zaručené odpovědi. Jen moje pokusy je hledat.
Je možné, že jsem přestal mít strach?
Nevím. Nejsem žádný hrdina.
Možná jsem se jen dostal do bodu, kdy už mě to nedrtí jako dřív.
Po všem, co jsem podstoupil a přežil, mě už máloco překvapí.
A třeba to ani není o tom „nemít strach“.
Možná je to o tom, že už se jím – dědou Lebedou – tolik nenechám ovládat.
Rakovina je pořád v mojí hlavě. Nezapírám ji. Respektuju ji.
Ale to je asi tak všechno.
Je to realita – se kterou jsem se naučil žít.
Nebo spíš… mě to naučila rakovina sama. S důrazem. A bez ptaní.
Proč nejsem žádný bojovník?
Každý mi říká, jak mě obdivuje. Jak neskutečně bojuju.
Možná to tak zvenčí vypadá – usmívám se, i když mi do smíchu není.
Dělám si srandu z dědy Lebedy. Lítám si po světě.
Ale nikdo nevidí dovnitř.
Nevidí, co musíš podstoupit.
Nevidí, co se ti honí hlavou.
A hlavně – nevidí, že nemáš na výběr.
Nejsem bojovník. Nešel jsem do toho, protože jsem statečný.
Šel jsem do toho, protože jsem musel.
To je celé.
Proč mám pocit, že to není o mně?
Znáš ten pocit, který ti říká – to se tě netýká?
Že to je omyl. Nebo špatný vtip. Hodně špatný.
Tak takhle se cítím celou dobu.
Doktoři mi tvrdí, že mám pět let.
Operují mě. Léčí mě. Cpou do mě chemii.
Děti, máma, kamarádi… všichni se na mě dívají pohledy,
které nejdou unést.
Oni to vědí.
A já? Jen kroutím hlavou.
„Tak asi mi něco je.“
Ale nebolí to.
Na všechno jsem si zvykl. Naučil jsem se s tím žít.
Tohle celé… nemůže být pravda.
Chtěl bych to vykřičet do světa – ale nikdo to neslyší.
Pak přijdou snímky. Výsledky.
A já? Jen tiše koukám:
„Fakt jsou moje?“
A stejně – pořád tomu nemůžu uvěřit.
Proč se bojím připustit dobrý konec? Nejsem divný?
Řekl bych, že velkou zásluhu na tom má dosavadní zkušenost.
Protože naděje znamená znovu se otevřít.
A já už vím, jak každé otevření pak bolí.
Zklamání. Beznaděj. A kolik sil stojí – zase vstát a jít dál.
Ne s nadějí. Jen jít. Protože ti nic jiného nezbývá.
A pak je tu ještě něco.
Co to vlastně znamená, že to je „dobrý“?
Že jsem to všechno přežil? Že jsem se mučil chemem,
ležel na JIPce s dírami v těle – a teď je jako hotovo?
A teď najednou konec.
Budu zase „normální“?
Něco ti prozradím.
Už ani nevím, co to znamená.
Proč je pro mě čas hmatatelný?
Plánuješ si dovolenou?
Spoříš si na důchod?
Těšíš se, že pak budeš mít čas… sledovat vnoučata, jak rostou?
A teď si představ, že dál než na tři měsíce nevidíš.
Nemůžeš plánovat. Protože za tři měsíce přijde výsledek, který celý tvůj směr převrátí naruby.
Operace. Rekonvalescence. Zase operace. Chemoterapie.
Koloběh, co se nezastavuje.
Čas běží. Minutu po minutě.
A ty sleduješ, jak ti mezi prsty propadávají zrnka písku – nenávratně.
Naučil jsem se dělat věci hned.
Protože už nemám ten komfort říct si „někdy jindy“.
Co mě štve nejvíc?
Ta bezmoc.
To, že i kdybych se přetrhl, snažil se ze všech sil,
byl jeden z nejpozitivnějších tvorů na světě – stejně to nezměním.
Bojuju s něčím, co nevidím. Co necítím.
Jen mi někdo říká, že tam je. A že se to mám snažit zabít.
Pojmenoval jsem si tu mrchu, abych ji mohl oslovit.
Abych měl aspoň pocit, že proti něčemu stojím.
Podstupuju věci, které nechceš. A dělám je dobrovolně.
S nadějí… někde v mlze.
A ona?
Čeká.
Vytrvale. Má času dost.
Čeká, až budu vysílený natolik, že to vzdám.
Štve mě, že to není rovnocenný boj.
Štve mě, že to vlastně není vůbec boj.
Protože v boji alespoň cítíš, že můžeš vyhrát.
Vzdal jsem se myšlenky na uzdravení?
Už nevěřím v dobrý konec, protože tvrdí, že je to statisticky nemožné?
A vlastně už teď podle medicíny přesluhuji?
Je to tím, že když ti to všichni opakují, stane se to novou realitou.
A okolnosti, třeba návrat nemoci, to potvrzují.
Ne, že to hned vzdáš – jen to vezmeš v potaz. A pak to v tobě pomalu pracuje.
Takže jsem se vzdal? Nebo jsem se „jen“ smířil?
Smířil. A už to samotné mě stálo víc sil, než by kdokoli čekal. Protože jsem musel
přestat bojovat s tím, že „smíření je selhání“.
A víš co? Není. Je to realita. A tu si hraju podle svých pravidel.
Jak poznám, že to končí?
Divná otázka. I na mě.
Zrovna přemýšlím o další cestě, kterou ještě musím podniknout.
Možná o bonusu navíc, mimo divy světa.
Kupuju letenky. Dopisuju blog.
Vnoučata a děti mi pokaždé vykouzlí úsměv na rtech.
Chárlí mě každé ráno čeká s pravidelnou procházkou.
Já vlastně nemám čas.
Konec je asi luxus, který si zatím nemůžu dovolit.
Zatím si ho ani nedokážu představit.
Ne že bych ho popíral.
Ale pořád mě život baví.
I přes únavu. I přes nepříznivou diagnózu.
Zatím z té škatulky víc koukám ven, než bych se v ní chtěl zavřít.
A odpověď?
Až nebudu mít chuť vstát z postele – ne kvůli slabosti těla,
ale protože už nebude proč.
Až přestanu chtít letět dál, protože to pro mě ztratí smysl.
Až neunesu pohledy dětí a slzy vyschnou.
Až si v sobě tiše řeknu: „Jsem smrtelně nemocný.“
Tak v tom okamžiku – vyhraje.
Proč mě víc děsí pohledy blízkých než vlastní diagnóza?
Když někoho miluješ, nechceš mu ubližovat.
A říct mu, že jsi vážně nemocný – to je jako bodnout ho do srdce.
Ten, kdo by měl být opečován, nakonec uklidňuje ostatní.
Chápu, že o mě mají strach. Ale…
To poznáš v očích.
Je to tam vždycky. I když se usmívají – je tam strach, bezmoc, bolest.
A tohle je horší než diagnóza.
Proto se těm pohledům a rozhovorům často vědomě vyhýbám.
Není to zbabělost. Je to únava z opakované bolesti.
Radši budu vtipkovat, radši budu „ten silnej“.
Není to faleš. Je to vědomá obrana před zhroucením.
Co když jsem sobec, co místo objetí vybírá letenky?
Ano, i tohle se mi honí hlavou.
Možná jsem sobec. Možná bych to měl změnit, když nevím, kolik času mi ještě zbývá.
Ale doufám, že to jednou pochopí.
Že není nic horšího než prožít zbytek času v kruhu lítosti a tichého čekání.
Raději budu v jejich očích vidět jiskry při vyprávění z cest,
než slzy při čekání na horší dny.
Je to moje obrana.
Moje terapie, abych se nezbláznil, když netuším,
jestli budu mít sílu překročit další hranu zítřka.
Pro mě má čas jinou hodnotu.
Je hmatatelný. Každý den ho držím v ruce jako žhavý uhlík.
A vím, že o mě mají strach.
Ale já potřebuju dýchat.
Abych tu pro ně mohl být co nejdýl.
Hele… nejsme tu kvůli komentářům.
Ale kdyby ti to něco udělalo s hlavou nebo srdcem –
klidně to sem hoď.
Vzkaz sobě, mně, světu nebo jen do ticha. Tady se to unese.
