Jmenuju se Stanley, narodil jsem se už v roce 1973 a patřím ke generaci husákových dětí. Jsem hrdým otcem syna a dcery, kteří mi denně připomínají, že i když jsem dnes rozvedený, to čtvrtstoletí stálo za to. Důkazem jsou i dva vnuci, co mi přinášejí radost a kus nového života. Nezapomínám ani na svého věrného parťáka Chárlího – zlatého retrívra, který mě už dlouhé roky doprovází a vždycky mě donutí zvednout se a jít dál. Téměř celý profesní život jsem strávil ve finančním poradenství, dnes už jsem — díky okolnostem — v invalidním důchodu. Můj život je svázaný se severem Čech, žiju v bývalých Sudetech, v historickém městě Česká Kamenice.
Po probuzení na JIPce jsem si dal slib – pokud dostanu druhou šanci, splním si svůj dětský sen a podívám se na Machu Picchu. Když se mi to o rok později skutečně splnilo, v euforii mě napadla jednoduchá, ale bláznivá myšlenka: co takhle vidět všech 7 novodobých divů světa? Měl jsem pocit, že mě už nic nemůže zastavit. Ale znáte to – člověk míní, život (tentokrát nemoc) mění. Tak vznikl tenhle blog. Kombinace cestovatelských zážitků, upřímných zápisků o nemoci a občas i trochu toho černého humoru, co k tomu prostě patří.
Protože mívám i období, kdy štěstí nejspíš chodí po horách, napsal jsem mu dopis:
📩 Dopis štěstí (tady si ho můžeš přečíst)
Dopis štěstí
Milé štěstí,
nechci tě rušit, vím, že máš fofr. Házíš radosti kdekomu, rozdáváš výhry, vztahy, výsledky bez metastáz a občas i slušnej víkend. Fajn.
Ale hele… možná jsi si mě už omylem odškrtlo jako „vyřízený případ“ – jo, chápu, někdy to tak vypadalo.🤔
Jenže já tu furt jsem. I když jsem měl dávno spadnout do šuplíku s nápisem „statistická chyba“. Furt tu lezu po světě, s chemem v těle a ironií v duši. Foťák místo zbraně, blog místo výkřiku.
Tak co kdybychom si to trochu vyrovnali? Nečekám zázraky. Nechci výhru v loterii ani věčnost. Jen jednu malou chvíli, kdy mě moje tělo nebude tlačit do cílové destinace, o kterou jsem si nikdy neřekl.
Jednu chvíli, kdy nebudu muset hledat světlo na konci tunelu – protože se rozsvítí i bez toho.
Neříkám, že si to zasloužím. Sakra… ale vlastně jo, říkám!
S pozdravem
Stanley (jo, ten, co to měl, podle tebe, už dávno zabalit 🖕)
🟦 Jen malá poznámka na závěr. A než si z toho uděláš pohádku o hrdinovi, dovol mi dodat něco osobního.
Možná to zvenku působí, že všechno zvládám. Že se usmívám, cestuju a držím se nad vodou. Ale tenhle blog není o vítězství. Je o tom, jak se s tím peru já. Někdy se ctí, jindy se zaťatými zuby.
Nehledejte v tom superhrdinu. Jen člověka, co si píše se štěstím i s temnotou. A zatím pořád odpovídá.
Stanley Habar
Moje vše – moje kotva, která mě nutí žít.
Read this page in English: About