Váránasí – kouř, oheň a řeka (6.den)
„Ve Váránasí jsem poprvé cítil, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Tuk-tuky troubí, ohně hoří a řeka všechno bere s sebou. Osvícení nepřišlo, ale zážitek zůstal.“
Indický expres dorazil do Váránasí krátce před šestou hodinou ranní. Komfort lůžkového vozu na mně určitě nebyl znát – byl jsem rozlámaný a nevyspalý. Celou noc jsem spal raději s batohem pod hlavou, lůžka byla sice čistá, ale rozhodně ne pohodlná.
Vystoupili jsme na nádraží, které už žilo rušným životem. Museli jsme se protlačit davy ostatních cestujících a přitom se vyhýbat lidem spícím na zemi. Čekal nás autobus, který nás odvezl do nedalekého hotelu. Po rychlém ubytování a snídani nás čekalo jiné, velmi specifické dobrodružství – jízda tuk-tuky. Místní taxi ve formě motorizovaných, zastřešených tříkolek, většinou pro dva až čtyři cestující.
Troubení a pocit nevyhnutelné kolize.
To jsem zpočátku intenzivně cítil.
Zvuk tuk-tuku, smrad splodin a centimetrové rozestupy mezi ostatními účastníky provozu. Brzdění a trhavé rozjezdy v kontrastu s větrem ve vlasech, když jsme chvíli jeli plynule a rychleji. Na hustý provoz jsem si nedokázal zvyknout. Někdy jsem měl pocit, že všechno, co má kola, se snaží jet do stejného bodu – ale tam na to prostě není místo.
Osobní auta, kola, rikši, povozy… a mezi tím kličkovaly naše tuk-tuky. Největší adrenalin byly větší křižovatky, kde se proudy ze všech stran prolínaly a mísily, navíc s chodci snažícími se přejít rušnou ulici. Volně procházející se krávy a psi tomu všemu dodávali ještě větší špetku orientu. Naštěstí úsměv řidiče ve zpětném zrcátku nám dodával uklidňující pocit, že tu cestu snad přežijeme.
Ve starém centru jsme sesedli a vydali se do úzkých uliček. Místy byly sotva metr široké, temné, a určitě bych se tu sám v noci procházet nechtěl. Spletí uliček nás místní průvodce dovedl do malých dílen, kde se na prehistorických strojích stále tkalo hedvábí. Samozřejmě následoval povinně dobrovolný nákup a znatelné sáhnutí do dolarových zásob – podpora turistického ruchu, jak jinak. 😉
V uličkách se válely hromady odpadků hned vedle volně visícího čerstvého masa v „místním řeznictví“, obklopeného mouchami a jinou létající havětí. Kozy, psi, kočky a všudypřítomné krávy se tu pohybovaly mezi chodci a motorkami, takže byl místy průchod pomalý a komplikovaný.
Jedna ze zastávek byla v Bharat Mata Mandir, což znamená „Chrám matky Indie“. V této jednoduché čtvercové budově se nenachází žádné sochy božstva. Za to na podlaze je vytesaná plastická mapa celé Indie z mramoru v realistickém měřítku.
Po obědě jsme došli na tržiště schované na nevelkém prostranství mezi domy – největší ve městě, s kořením a květinami. Pestré barvy květů svázaných do věnců, pytle plné zelených lístků a koření prosycovaly ovzduší. Místo bylo přeplněné prodejci, dychtivými kupci a zvědavými turisty, kteří si tuhle barevnou pestrost fotili.
Pomalým krokem jsme se poté ulicemi protlačili do křivolakých uliček vedoucích k řece Ganga. Obloha se zatáhla, začalo mírně pršet a my uličkami klesali stále níž.
Přede mnou bylo kluzké a špinavé schodiště. Postupně jsem po něm stoupal nahoru. Ocitl jsem se na prostranství ghátu a všude kolem cítil kouř, líně se valící jemným deštěm. Poslední schody – a v tom mě zasáhl žár ohně, hořícího asi dva metry ode mě. Okolo jsem viděl zhruba dvanáct spalovacích míst v různém stádiu hoření. Doutnající popel, čerstvě spalované pozůstatky nebožtíka zabaleného v plátně, obklopené dřevem. Přes štiplavý kouř jsem sledoval pozůstalé, kteří tu praktikovali poslední rituál k uctění svých nejbližších. Procházel jsem kolem ohňů a vedle mě hořel někdo, kdo tímto aktem osvobozoval svou duši z cyklu reinkarnace a dostával se do nebe. Zbývající popel se nasype do posvátné řeky, líně tekoucí hned vedle ghátu. Tady jsem syrově a zblízka cítil, jak je život pomíjivý. Měl jsem pocit, jakoby na mě sáhla sama zubatá. 💀
Tenhle zážitek na mě silně zapůsobil a byl jsem rád, že jsme odešli. Celá atmosféra mi nedělala dobře. Chápu – jiné náboženství, jiné zvyky. Pro mě to byl hlavně tvrdý střet kultur.
závěrečný rituál Zavírání Gangy
Naštěstí večer jsem měl možnost poznat i druhou stránku spirituality řeky. Zúčastnil jsem se obřadu zavírání řeky – každodenní ohňové show s hudbou a zpěvem k poctě bohyně Gangy. Díky tomu jsem mohl alespoň částečně porozumět rituálům, které uctívají řeku a její roli v životním i posmrtném cyklu věřících.
Ten den jsem byl z těch zážitků naprosto vyčerpaný. Dokonce se do mě pustila horečka, takže jsem byl rád, že jsem se v pořádku dostal zpátky na hotel.
Osvícení se mi nedostalo, ale cesta ještě není u konce. 😇
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
