Řím – ráno ve stínu císaře a večer ti mává papež (2.den)
„Jeden den v Římě. Ráno stojím na ochozu Kolosea, kde ještě slyším řev davů a dusot gladiátorů. Večer sedím u Lateránu a mává mi papež. Řím je místo, kde vás historie nejen pohltí – ona vás přepíše do scénáře, o kterém jste nevěděli, že existuje.“
Stojím a zkoprněle se dívám kolem sebe. Jsem na zděném vyvýšeném ochoze, opírám se o zábradlí a přede mnou se rozprostírá v celé své velikosti majestátní oválný amfiteátr – římské Koloseum. Sice je to dnes už jen zakonzervovaná kamenná stavba, ale i tak si dokážu představit její minulou nádheru. Vybavuju si ucelené barevné obrazy z knih, ale i filmové scény statečných gladiátorů. Vidím je bojovat dole na písčité aréně s otroky, přičemž se musí bránit i útočícím šelmám. Mám pocit, že jsem do toho příběhu vtažený, reálný čas přestal existovat.
Všude kolem v ochozech sedí diváci a napjatě spolu sledujeme probíhající zápasy. Při každém výpadu bojovníka nebo zranění nepřítele projevují emoce hlasitými výkřiky nebo spontánním potleskem. Krev stříkající z ran, pot stékající po opálených svalnatých pažích, smrt v přímém přenosu, ale i pocit vítězství před zraky 50 tisíc lidí a samotného císaře.
Musela to být neskutečná podívaná, která se v této rozsáhlé stavbě odehrávala. Pro své poddané ji začal stavět v roce 70–72 n. l. císař Vespasianus, který postavil tři patra. Dokončil ji až jeho syn, více známý císař Titus. Stavba se nacházela symbolicky v srdci Říma a nekonaly se zde jen zápasy gladiátorů. Vedle nich se tu pořádaly i naumachie (stylizované námořní bitvy), zápasy s divou zvěří, popravy a rekonstrukce známých bitev. Přiznám se, ty námořní bitvy byly moc i pro mou představivost, ale římští stavitelé byli prostě na svou dobu neskutečně vynalézaví a zruční.
Procházel jsem se a nasával tu velkolepou atmosféru, dnes už spíše určenou oku turisty. Stavba si uchovala téměř svůj původní tvar, i když ji poznamenalo několik zemětřesení a část vnější strany se zřítila. Sice už zde nevidím sochy v oknech ochozů, dřevěné lavice diváků, ani podlahu s pískem a propadlišti. Ale i to ohromné pískovcové torzo se nemusí moc snažit, aby návštěvník – třeba i s malou představivostí – dokázal si stavbu vybavit v plné kráse.
Obešel jsem celý ochoz a dole sledoval odkryté podzemí, zázemí, ze kterého se celý tento kolos obsluhoval. Prošel jsem si i spodní patro na úrovni arény a byl vděčný za každý stín, protože polední slunce už dost pálilo. Nakonec jsem i já musel opustit tento skvost architektury, protože u vstupních bran už čekaly zástupy dalších turistů, lačnících po tomto divu světa.
Další kroky s Koloseem v zádech mě vedly do Forum Romanum. Je to oblast rozsáhlých vykopávek a zbytků antického Říma rozkládající se mezi pahorky Kapitol a Palatin. O Palatinu se traduje, že zde bylo podle pověstí založeno město Řím. Procházel jsem se velmi rozlehlým areálem, mezi zbytky různých staveb – ať už to byly chrámy, baziliky, veřejné domy nebo vítězný oblouk. Dnes už člověk musí mít opravdu velkou představivost, aby ten historický pohled mohl znovu spatřit. Naštěstí jsem byl prozíravý a v suvenýrech jsem si pořídil publikaci – dokonce poslední v češtině – kde byly k torzům staveb domalované podoby v celé jejich kráse.
I tady, sice obklopen antickou historií, se to po nějaké hodině na přímém slunci nedalo moc vydržet, a tak jsem se vydal dál. Po hlavní římské cestě Via Sacra jsem došel před další, tentokrát mnohem mladší stavbu – tzv. Oltář vlasti. Oficiální název: Národní památník Viktora Emmanuela II. Byl postaven k uctění památky prvního krále a sjednotitele Itálie, a od roku 1921 slouží i jako Hrob neznámého vojína. Ohromná půlkruhová sloupovitá stavba s velkým schodištěm, v jejímž průčelí vévodí velká bronzová jezdecká socha krále, vás uvítá dvěma stožáry s plápolajícími vlajkami. Mému oku lahodí ten barevný kontrast vlajek a bílého a šedivého mramoru v pozadí. Stejně jako následný pohled na celý Řím z vyhlídkové terasy na střeše památníku, kam jsem se za nemalý peníz nechal vyvézt výtahem. Ale ten pohled stál opravdu za to.
Pak jsem se coural uličkami Říma, sem tam si koupil nějaké osvěžení – ať už ve formě zmrzliny, nebo nějakého drinku. Měl jsem možnost obdivovat skvostné fontány, výzdoby neskutečného množství kostelů a chrámů. Ne nadarmo se říká Římu „město kostelů“. Protože čas i tady kvapí stejně – a při zážitcích asi i rychleji – tak jsem se na poznávací procházce Římem pomalu otočil a vracel zpátky.
Ještě jeden bonus jsem ten den zažil. A ne ledajaký. Nedaleko od mého ubytování se nachází Bazilika sv. Jana v Lateráně – významná katedrála a oficiální působiště papeže. Je to tedy hodnostně nejvyšší kostel v katolické církvi. A co se nestalo? Při procházení kolem této baziliky jsem se stal součástí ceremoniálu s novým papežem. Byl jsem vpuštěn a usazen do sektoru před velkou obrazovkou zavěšenou na bazilice a obklopen věřícími – nejspíš z celého světa – sledoval obřad konající se uvnitř. Nakonec mi papež Lev IX. i zamával z balkónku, pak prošel pár metrů ode mě k papamobilu a odjel za hlasitého ječení sirén do ulic města.
Čekal jsem div světa, dočkal jsem se ho – a byl to zážitek úchvatný. Ale že zažiju i zážitek sakrální, tak to jsem opravdu nečekal.
No jo no, prostě Řím. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
