Cusco – Ollantaytambo – Machu Picchu (11-12.den)
Ráno jsme vyrazili autobusem, podotýkám luxusním, směrem na Cusco. Široká polohovací křesla, oddělené záclonkou, nahoře před námi visela obrazovka, kde nám pouštěli nejnovější filmy, hlavně ve španělštině. 😀 Cesta alespoň celkově utíkala, takže do Cusca jsme dorazili v pozdních hodinách odpoledne. Samozřejmě jsme měli zastávku v oficiální žrádelně, kde byly i nákupní pasti pro cestovatele. Tady v Cuscu jsme vlastně jen přestoupili na další nasmlouvanou dodávku a pokračovali dále do vesničky Ollantaytambo. Sem jsme dorazili už za tmy, ubytovali se v hotelu Intitambo a uzkými uličkami jsme brouzdali na náměstíčko. Celkem to tady žilo, místní dorost tu hrál fotbal, hudba z okolních restaurací vyhrávala na celé okolí. Robert nás odvedl do jedné z nich a v patře jsme si dali rychlou večeři, něco popili a pomalu jsme se zase, za svitu hvězd, odšourali na hotýlek. Cesty jsou na tomhle zájezdu opravdu vyčerpávající, ale co naděláš, když chceš něco vidět, tak to hold musíš podstoupit. 😉
Ráno jsme měli připravenou snídani, po ní jsme vylezli na střešní terasu a obhlíželi místní krásné údolí. V okolních svazích byly vidět další inské stavby, ale ty jsme měli v plánu až zítra. Dnes je pro mě velký den, jedu konečně na vytoužené Machu Picchu. Po deváté jsme pomalu vyrazili uličkami vesničky na nedaleké místní vlakové nádraží. Prošli jsme opět přes náměstíčko, kde se mi líbil místní živý semafor, který tu celý den plácačkou usměrňoval jízdu na úzké silnici. Došli jsme na nádraží, kde na nás už čekal připravený vlak. Modré vagóny s postraními okýnky na střeše, vypadaly docela komfortně. Jak nám bylo řečeno, museli jsme mít už dlouho dopředu zarezervovaná místa. V deset se vlak pomalu rozjel. Byl jsem jako na trní, říkal jsem si, konečně se to děje, pro co jsem vlastně tady. Jeli jsme krajinou, nejdříve rovinou, kde byla samá políčka, ale později jsme se ponořovali do údolí s řekou, tekoucí podél kolejí. Po obou stranách vyrostly prudké zalesněné srázy, až jsme se nakonec okýnky nad hlavou dívali, na zasněžené vrcholy And. Po asi dvou hodinách plynulé jízdy, s jednou zastávkou, jsme konečně dorazili do vesničky Aguas Calientes.
Tady teprve zažiješ turistický průmysl na vlastní kůži. Vše tu je uzpůsobeno jen pro jednu věc, aby co největší masa turistů se dostala na vrchol a při tom zaplatila za cokoliv, co potřebuje a na co tady narazí. Ale to nevadí, jsme tady a když už, tak už. Na náměstíčku nás přivítal velký Inka. Plán zněl takhle: .. vystojíme si dvě fronty, nejdříve na lístky na autobus a posléze frontu na právě ten autobus. Intervaly odjezdů byly asi po půl hodině, na nás přišla řada po druhé hodině. Nasedli jsme a já jsem chytře obsadil místo úplně vzadu u okýnka. Určitě budu mít nejlepší výhledy. Cesta byla samý adrenalin, třeba když se míjely dva autobusy. Vysekaná prašná silnice ve srázu se klikatila, asi vždy po sto až dvěstě metrech čekala prudká zatáčka. Kola jela na hraně cesty a konec autobusu rohem vyčníval nad hlubokým kaňonem. Ještě že nemám rád výšky, o to víc jsem si těch 13 zákrut užil. 😀 Vystoupali jsme takhle do 1700 výškových metrů k místu, kde bylo parkoviště s točnou. Od ní vedlo schodiště k vstupní bráně, které bylo plné turistů. V půl třetí jsme prošli turnikety a vydali se stoupat po starých kamenných schodech na vyznačený okruh.
Machu Picchu jsou ruiny inského kultovního města, nacházející se v horském sedle And, ve výšce 2430 n.m. Bylo postaveno okolo roku 1450 a asi po sto letech bylo opuštěno, není známo proč. Jelikož město nebylo nikdy objeveno španělskými conquistadory, nebylo vykradeno a poničeno. Postupně upadlo v zapomnění a zcela zchátralo, příroda ho pohltila zpět, teprve až v roce 1911 bylo znovu objeveno. Název města se nedochoval, proto se pojmenovalo po blízkém vrcholu hory Machu Picchu, který se nad ruinami impozantně tyčí.
Jeden schod za druhým, postupně zdoláváme další výškové metry, ještě že jsme už navyklí na tuhle výšku a nemotá se nám hlava. Míjíme první kamenné stavby, první upravené zelené terasy. Schody a chodník ale vedou pořád dál. Nakonec jsme vylezli udýchaní na otevřené prostranství a nám se naskytl úchvatný pohled. Stojím a dívám se pod sebe. Ano jsem tu, nemohu odtrhnout zrak a skoro bez dechu pozoruju, jak mi vyrostlo celé Machu Picchu pod nohami. Jeho velikost mi vyrazí zpočátku dech, nevím kam se dívat dřív. Všude vidím pravidelné kamenné ruiny staveb, celé horské sedlo je jimi vyplněné, z obou stran je doplňují terasy. Ruiny jsou celé upravené, zeleň je tu v kontrastu s kamennými zdmi staveb. Impozantní hory v okolí a svahy končící v hlubokém kaňonu s řekou Urubamba, nebe s mraky nad hlavou, slunce osvětující celé město. Viděl jsem snad tento pohled stokrát, ale není to nic proti tomu, když tu stojím a vidím to na vlastní oči.
Machu Picchu
Neblouzním? Ne, opravdu jsem tady, pomalu mířím upraveným chodníkem dolů, k městu jako takovému. Potkávám volně se pasoucí alpaky na terasách, dokonce i některé chodí mezi námi. Pořád nemohu odtrhnout zrak, asi jsem byl nějak mysticky omámen, tak to na mě působilo. Cítil jsem tu fascinující energii, kterou toto místo generuje, chlupy na rukou se mi ježily, asi jsem se i tupě usmíval. 😉 Dole jsem si musel na chvíli sednout na plochý kámen mimo cestičku a tu všudepřítomnou energii nasávat. Sedím, pozoruju, nevnímám ostatní. Bohužel tu nemůžu zůstat dlouho, tak se po chvíli zvednu a jdu dál.
Už u prvních staveb vidím zdi z precizně upravených kamenů, takovým stylem, že není potřeba použít maltu. Ruiny jsou bez střech, kromě jedné ukázkové stavby, abychom měli představu, jak to vypadalo v době své slávy. Postupně navštěvujeme známé stavby, prohlížíme si Chrám větru, Citadelu, nebo Místnost vládců. Samozřejmě procházíme i domky obyčejných obyvatel, sloužící jak k bydlení, tak k uskladnění potravin, vypěstovaných na místních terasách, jako byla kukuřice a brambory.
Obdivujeme vypracovaný přívod vody kamennými žlaby, přivedené do společných studní. Materiál na stavbu byl v nedalekém lomu, některé zdi ale obsahovaly opravdu veliké bloky kamenů, rozum nechce pochopit, jak je sem Inkové dostali. Stavitelské umění Inků z té doby si nezadá s dnešními technologiemi, ale přečkalo nesčetné množství zemětřesení a stojí dodnes. Prý tu mohlo žít v době nejvyšší slávy 750 až 1000 lidí a nebyli to jen Inkové, ale i etnikum z různých koutů říše.
Trasa prohlídky byla asi na dvě hodiny a ty utekly jak voda. Najednou jsme vycházeli z areálu ruin a scházeli jsme dolů k vstupní bráně s městem v zádech. Překvapení, cesta dolů byla tentokrát pěšky. Po úzké vyšlapané cestičce s vytvořenými schody, která vedla přímo skrze vinoucí se silnici svahem. Nepočítal jsem schody, ale dole jsme byli všichni dost vyřízení.
Poté jsme došli už za tmy do městečka Aguas Calientes, povečeřeli jsme a nakonec nás vláček zase odvezl zpátky do vesničky Ollantaytambo s naším hotelem. Plni dojmů a unaveni jako koťata, pozdě večer, jsme všichni padli za vlast.
Ale za mě musím říct, stálo to za to čekání 😉
🌍 Další mé cesty za divy světa:
🇵🇪 Peru & 🇧🇴 Bolívie (08/2022) – Machu Picchu, La Paz 👉 [Peru]
🇲🇽 Mexiko (07/2023) – Chichén Itzá, Mayské pyramidy 👉 [Mexiko]
🇧🇷 Brazílie (02/2024) – Cristo Redentor, Rio de Janeiro 👉 [Brazílie]
🇯🇴 Jordánsko (11/2024) – Petra, Wadi Rum, Mrtvé moře 👉 [Jordánsko]
✈️ Nemoc vs. cestování – můj boj, moje volba ! 👉 [boj s nemocí]
