Brazílie (02/24) 5.díl

Rio de Janeiro (5.den)

Konečně jsme se dočkali. Předposlední den v Riu bylo již od brzkého rána nádherné počasí a my jsme mohli hned po snídani vyrazit za největším cílem této dovolené. Nasyceni jsme nasedli do přistaveného autobusu a už za chvíli jsme uličkami stoupali na nad městem se tyčící kopec Corcovado (710 m n. m.). Cesta se klikatila nejdříve hustou zástavbou, ale po chvíli stoupání jsme už projížděli všudepřítomnou zelení národního parku Tijuca. Sem tam se, průzorem mezi stromy, objevilo město pod námi, byli jsme čím dál výše.

Asi po půl hodině jízdy jsme dojeli na prostranství s velkým parkovištěm, které se již v tuto hodinu celkem plnilo. Vystoupili jsme a došli do nedaleké velké budovy. Zde bylo již mnoho dalších čekajících návštěvníků a podle řeči bylo poznat, že jsou z celého světa. Obklopeni různými suvenýry jsme vyčkali další řadu, abychom mohli dalším minibusem pokračovat až na vrchol. Úzkou cestou jsme míjeli totožné minibusy vezoucí turisty zase zpátky, měli to tu zorganizované na jedničku. Jízda byla už znatelně kratší a tak už po chvíli jsme vystupovali na malém parkovišti.

Po schodech jsme došli k vstupním terminálům, které nás po přiložení našich vstupenek pustili dál. Dále jsme stoupali po schodech až nad námi z okolní zeleně doslova vyrostla obrovská socha Cristo Redentor. Další schody nás dovedly až pod ní, na velkou vyhlídkovou terasu, která už teď bylo plná návštěvníků.

Socha Krista Spasitele, s podstavcem vysoká 37 m, má od založení základního kamene více jak 100 let. Tento ikonický křesťanský symbol Ria má doširoka rozpřažené ruce a tímto gestem objímá a chrání město ležící pod ním. Socha je vyrobená ze železobetonu a pokrytá mastkem, vzdálenost mezi napřaženýma rukama je 23 metrů. Postavena byla na počest brazilské nezávislosti na Portugalsku a ještě do roku 1994 byla nejvyšší sochou Ježíše na světě

Stál jsem pod ní a připadal si opravdu malý, množství lidí kolem mě v tom ještě víc utvrzovalo. Jako mravenci zírající na obra nad sebou, monumentálně stojící v kontrastu s modrým nebem. Každý se s ní chtěl vyfotit, ale opravdu složitě hledal možnost, jak to udělat. Místa tu moc nebylo, byli jsme rádi za to, že jsme se mezi ostatními protlačili. Z vyhlídky byl nádherný výhled na celé okolí Ria de Janeira, na pláže Copacabanu a Ipanemu, stadion Maracanã, na mezinárodní letiště a nebo Cukrovou homoli. Snažil jsem se nasávat atmosféru tohoto místa, ale trochu mi to kazila ta masovost, jakou je tady pojato. Půl hodina na nabažení utekla a tak jsme se všichni zase sešli u minibusu, který nás odvezl zpátky do základního tábora. Plni dojmů jsme nakoupili nějaké suvenýry a za chvíli jsme seděli v našem autobuse a frčeli dolů.

Asi v půlce kopce jsme měli ještě jednu zastávku na vyhlídce Mirante dona Marta. Zde jsme mohli opět obdivovat úžasné výhledy na město, případně na Krista, tentokrát nahoře v zádech. Zde už tolik lidí nebylo, tak jsme si to mohli více užít. Cesta autobusem dál vedla do bohémské čtvrti Santa Teresa, architektonické a kulturní čtvrti Ria, připomínající atmosférou Montmartre v Paříži. Od další čtvrti Lapa ji oddělují světoznámé Selarónovy schody, vytvořené z více jak 2000 pestrobarevných dlaždiček, pocházejících z celého světa. Těchto 250 schodů a okolí neslo i českou stopu, našli jsme zde pár dlaždiček s motivem Prahy. Sedli jsme si a dali na osvěžení caipirinhu, přece jenom začínal být nesnesitelný pařák.

Další bod dnešního nabitého programu byla návštěva favely Rocinha. Tato chudinská čtvrť, ve které dneska žije na 200 tis obyvatel, patří mezi nejlidnatější místo Ria. Už to není jako kdysi, protože ve srovnání s jinými slamy, jsou všechny domy z betonu, nebo cihel a některé budovy mají i čtyři poschodí. Navštívili jsme zde místo, kde se děti učí tradiční capoeiru, mix bojového umění a tance.

Následoval i pozdní oběd v celkem luxusní restauraci, kde jsem si dal národní jídlo feijoada. Takový guláš z černých fazolí s různými druhy masa a uzeninou, pálivými papričkami, podávané s rýží a zeleninou. Samozřejmě piva bylo potřeba, jelikož jídlo bylo podle místních jen jemně pikantní. 😀 😀 😀

Posední zastávkou byla Cukrová homole (396 m.n.m.), hora nebo skála, která se vypíná nad vodní hladinou ústí zátoky Guanabara. Na její vrchol vede lanová dráha Bondinho del Pan de Azúcar již od roku 1912. Po vystání fronty jsme nasedli do prosklených kabinek pro 75 osob a vydali se nahoru.

Nejdříve na první vrchol Urca a po přestoupení dále na Cukrovou homoli. Na obou vrcholech se nacházely terasy, na kterých byly tržnice, restaurace a krámky s různými suvenýry. Odtud jsme si opět mohli vychutnávat božské výhledy na celé okolí. Docela to tady žilo, mladí lidé tu tančili při hlasité hudbě a my mohli sledovat začínající západ slunce nad městem.

Dnešek ještě nekončí, přece jenom jsme v Riu. Pozdě večer na nás čeká tzv Noc šampiónů, průvod karnevalu na místním sambodromu 😉