Mezi rozumem a nadějí (srpen 2026)
Nějak začít musím, zvláště po vašich naléhavých „stížnostech“, týkajících se toho, že nevíte, jak na tom jsem. A tak to tady máte.
Dokopával jsem se k tomu velmi dlouho, to sám přiznávám, ale snad to na konci příspěvku pochopíte.
Koukám na kartičku s telefonním číslem, ležící přede mnou na stole, a v uších mi zní slova doktorky z onkologie, která jsem si vyslechl před více než měsícem a půl.
„Vyřazujeme Vás z onkologické léčby, již pro Vás nemůžeme více udělat. Chápejte, že jste již vyčerpal všechny medicínské možnosti… přeřazujeme Vás na paliativní péči. Tady máte telefonní číslo, zavolejte si tam.“
Když jsem ta slova slyšel, byl jsem podezřele v klidu, spíš rezignovaný. Zmohl jsem se jen na menší odpor. Alespoň jsem si vyhádal kontrolní CT vyšetření po absolvovaném cíleném ozařování, které jsem podstoupil v průběhu května, třeba se stane zázrak.
Moje poslední otázka zněla jasně a stručně.
„Kolik mám ještě času? A prosím bez oblbování.“
Odpověď doktorky mnou projela jako mráz.
„Počítejte spíše měsíce, maximálně rok. Omlouvám se, že Vám to takhle musím říct.“
Takže skoro dva měsíce jsem si již odmázl a nebyla to zrovna lehká doba. Jenom letos jsem už zhubl přes třicet kilo, takže si připadám jak troska. Ale i tak se ještě dneska najdou osoby, co mají odvahu a řeknou, že jsem prý krásný. 😀
Bohužel jsem neskutečně zeslábl, což mělo za následek i úplné omezení procházek s mým parťákem Chárlím. Bylo období, kdy už jsem byl tak unavený, že jsem jen ležel a nemohl ani na nic myslet. Říká se, že na vše se dá zvyknout, dokonce i na každodenní zvracení. Tak takhle mě odrovnaly ozářky.
Dnes, na začátku srpna, mám sem tam pocit, že se to možná lepší. Že ujdu více metrů, že mám lepší náladu a dokážu se i usmát. Ale většinou druhý den mě děda Lebeda srazí opět na kolena, abych si moc nevyskakoval.
Ale ten pocit…
Asi úplně nejhorší věc, kterou jsem musel podstoupit, byl rozhovor s dětmi a mamkou. Říct jim v klidu do tváře, co je mým přáním, až odejdu, a vidět, jak je má slova doslova drtí. I teď mi stékají slzy, když to píšu.
Tohle by člověk neměl zažívat.
No, koukám na tu kartičku s číslem. Nakonec jsem ji zase založil do složky s lékařskými zprávami.
Protože mám pocit, že pokud tam zavolám, bude to poprvé, kdy si sám připustím konec.
A stejně ještě pořád doufám. Je to blbost…😉
💬 Pokud ti něco při čtení problesklo hlavou, budu rád, když mi to napíšeš.
⬇ Komentáře a hodnocení tě čekají hned níž, pod souvisejícími články. ⬇
Díky, že jsi věnoval čas i těm těžším příběhům. 🙏
