Pokus-omyl

Operace č.4 (3-11.3.2024)

Jak jsem už psal, vrátil jsem se z ráje do tvrdé reality. Ihned druhý den ve středu po příletu, jsem musel být zpátky v Praze, čekalo mě vyšetření v Motole. S časovým posunem, unavený z celodenní cesty, jsem se ráno v šest vzbudil doma a doslova nevěděl co se děje. Až telefonát, od kamaráda co mě vezl, mě teprve uvedl do správné reality.

Vyšetření proběhlo bez překvapení, můj chirurg byl opět vtipný a plný optimismu. Zkrátím to, prostě v pátek jsem měl přijet na předoperační vyšetření, krev mi raději vzali ihned a v neděli večer jsem měl nastoupit na další hospitalizaci. Když budu počítat i pooperační kýlu, jednalo se už o čtvrtý zásah do mého těla. Říkal jsem si, kolik takových ještě bude, aby to ještě vůbec moje tělo zvládlo. Naštěstí s personálem se tady už za ty tři roky velmi dobře známe a bonus v podobě vyhlášeného motolského bujónu nelze opomenout. 🙂

Takže sotva jsem se v následném běhu mezi domovem a Prahou vzpamatoval, tak jsem, po pěti dnech po dovolené, opět ležel v Motole. Asi jsem ani neměl čas, možnosti a chuť přemýšlet nad tím, co mě čeká. Jasně, čekala mě další den zase složitá operace, ale to byla vždy a mně stejně nezbylo nic jiného, než důvěřovat chirurgovi. Takže jsem to nechal takzvaně koňovi a s klidem, nebo vyčerpaně, usnul.

Probudil jsem po operaci na JIPce, vše kolem mě zase pípalo, takže to znamenalo, že pořád ještě žiju. 😉 Mladé sestřičky plné elánu byly milé, pořád běhaly kolem mě a nebýt toho prostředí a situace, tak jsem si myslel, že předchozí ráj pokračuje. Ten však rychle pominul, když za mnou přišel múj chirurg. S nejistým úsměvem na tváři mi oznámil, že operace nedopadla úplně zrovna nejlépe, nádor mi nedokázali vyoperovat. 🙁 Po třech hodinách, kdy se k němu, přes různé srůsty po předchozích operacích dostávali, usoudili, že by udělali víc škody než užitku. Nejspíše by mi museli vzít slinivku a s velkou pravděpodobností i druhou ledvinu, což by můj komfortní život byl víte kde.

Ale neměl jsem se hroutit, existují další možnosti léčby. Po konzultaci s ostatními odborníky v konzíliu připadalo jako další vhodné řešení chemoterapie, cílené ozařování nebo zapojení se do programu s novým lékem. Samé positiva, zvláště po tom, co mi po první operaci říkal ten samý doktor, že chemoterapie na můj typ nádoru zabere sotva z 20%.

Po pár dnech mě přeřadili na standartní oddělení a tady už se mnou nic nedělali, jen se na mě chodili dívat zástupy vizit. Takže jsem samozřejmě začal otravovat s myšlenkou, že ležet mohu i doma. Sice ubytování, strava a pitný režim byly ucházející, ale doma je přece jen doma. 😉 Chvíli se mi doktoři pokoutně smáli, ale nakonec museli uznat, že mé argumenty mají racionální odůvodnění. Hojení jizvy bylo rychlé, takže po sedmi dnech jsem odjížděl domů.

Sice mi nic podle chirurga nedělali, ale i tak jsem skoro celý měsíc nemohl jíst, abych to posléze nevyzvrátil. Rekonvalescence probíhala celkem rychle, každý den jsem ušel víc a víc, po chvíli jsem opět štrádoval s Chárlím naše 7-9 km dennodenní procházky. Nejhorší to však bylo v hlavě, protože jsem opět nevěděl, co bude dál.

Po konzultaci na onkologii v Motole, mi sebrali z výběru hned dvě možnosti. Ozařování nejde z důvodu špatné přístupnosti a studie nového léku se prozatímně pozastavila, no nemám to já štěstí? Takže na začátku května mi nasadili chemoterapii, zatím bez pobytu, jen ambulantně, naštěstí tady v Ústí nad Labem.